Už první scéna, ve které parta "Židů" vášnivě rozebírá Bibli, vás poučí o základním pravidle Ritchieho stylu. Nikdy se ničemu nedivte. Když se hlavní Žid postaví doprostřed místnosti, vytáhne bouchačky a kamera udělá pohyb, za který by se nemusel stydět nejkvalitnější kolotoč české výroby, zřejmě vás to překvapí, ale nedivte se tomu. To je tady úplně normální. A bude ještě líp. Podfu(c)k byl Ritchieho druhým velkým filmem a tvůrce v něm vyrostl díky rozpočtu a hvězdnému obsazení. Ti nejlepší ze Sbal prachy a vypadni, promíchaní s novou krví a několika skvěle fungujícími celebritami. Brad Pitt jako cikánský Muhammad Ali, kterému není rozumět ani slovo, Dennis Farina jako bratránek Avi, který neustále přeletává mezi Londýnem a Amerikou v naprosto geniální sekvenci, která povýšila zkratkovitost na umění. Tyhle nezapomenutelné záležitosti před sebou Ritchie hrne tempem splašeného buldozeru a vy si jenom zapisujete šílené nápady, které jsou evidentně "ze života". Dostane se vám exaktní přednášky o výkonnosti masožravých prasat, naučíte se pár slangových výrazů a pochopíte, že Desert Eagle .50 je zatraceně výkonná zbraň. A taky že Rusové mají sakra odolný kořínek. Ale to už asi víte.

Podfu(c)k je filmem, ve kterém je všechno na správném místě a ve správný čas. Vynikající herci, originální rekvizity, drzý audiovizuální styl nebo občasné invenční použití flashbacků vás udrží v žiletkovém střehu celých 100 minut. Je to tempo k nevydržení a postavy hláškují na plný úvazek, aniž by někdy ustřelily a zanechaly publikum v trapném tichu. Pokud občas do vyhaslých ikon kopeme (Ritchie by si to za Revolver nebo Trosečníky možná zasloužil), většinou to bývá s citem. To když si vzpomeneme, že kdysi dávno jsme je milovali. U Ritchieho byl tím důvodem k bezmezném obdivu jednoznačně Podfu(c)k. Jestli jste ho neviděli, pravděpodobně vám chybí v poličce kus filmové historie a máte přímo zakázáno říkat, že britská kinematografie saje. :)