Paris, je t'aime ani na chvíli nezpomaluje a neustále útočí tak vehementně, že budete po jeho zhlédnutí vymačkaní jako citrón. Může si to dovolit, protože v rychle sekaných pětiminutovkách se neplýtvá časem a každý z tvůrců se snaží vyjádřit svou myšlenku pokud možno co nejelegantněji. Nebudu zapírat, že některým se to daří lépe než jiným, ale právě vysoké tempo a neustále se měnící odstín ústředního tématu vás nenechají vydechnout. Už první segment nazvaný Montmartre jasně vysvětlí pravidla hry - žádné hollywoodské kudrlinky a žádné doslovné pointy. Pokud si však myslíte, že po třech povídkách budete vědět, co vás čeká, je to stejně naivní jako představa, že uhodnete zítřejší tah Sportky. Snímek se každou minutou rozrůstá do netušených měřítek a parafrázuje tak první schůzku s vaší vyvolenou (či vaším vyvoleným), kdy se za každou otázkou skrývá fascinující odpověď a kdy minuty plynou jako zběsilý dostavník a odhalují víc a víc důvodů proč dál pátrat a víc se snažit. Dramaturgie tu funguje bezchybně a i obsahově méně hodnotné kousky zachraňuje alespoň nezaměnitelný styl jejich duchovních otců (tady mám na mysli především Sylvaina Chometa, Christophera Doylea nebo Vincenza Nataliho).

A pak jsou tu samozřejmě ty úryvky, které se vám zaseknou do duše a donutí vás přemýšlet o smyslu života a tak vůbec. Dobré filmy tohle dělají a ve skutečnosti je jedno, jestli tuhle chemickou reakci vašeho mozku odstartují díky dvouhodinovému šimrání nebo pětiminutovému štulci do žeber. Každý si svého favorita najde. Pro někoho to může být vcelku nenápadný (a podle mého univerzální) "monolog" v Le Marais Guse Van Santa nebo jednozáběrovka Alfonso Cuaróna, jiný dá zase přednost neuvěřitelně nabitému kraťasu od Toma Tykwera (tolik informací v pěti minutách, navíc při zachování tradičního Tykwerova stylu... Německo nemá jen Papeže, má i svého filmařského boha) nebo závěrečný "deníček" od Alexandera Paynea, jenž musí hnout snad každým tvorem, kterému koluje v žilách krev. Payne navíc dokázal svým příspěvkem tématicky uzavřít (nemyslím si, že to byl jen bystrý dramaturgický záměr) celé pásmo, za kterým se divák jistě ohlédne. Nejen po cestě z kinosálu nebo při zacvakávání DVD do krabičky. Tohle je film, který ve vás bude rezonovat hezky v reálu. A možná vás i donutí zajet do Paříže, bez ohledu na to jestli jste tam už byli nebo ne. Jak jsem řekl v úvodu, Paříž už pro vás nikdy nebude stejná a možná vám tenhle povídkový zázrak změní i řadu jiných věcí. Dávám ho do V.I.M. navzdory tomu, že na něm ještě nezaschnul lak, protože je už téměř jasné, že kinodistribuce se nedočká a pokud ho chcete odchytit na velkém plátně, musíte doufat v jeho účast na festivalech. Jenže to o něm nejdřív musíte něco vědět, že? Tak teď už víte. A je jen na vás, co s tím uděláte.