Velkolepé filmové trilogie jsou kořením každé filmové dekády, a i když Pánu prstenů mnozí prorokovali jen zaprášené místo v poličce, vedle řady vysoko hodnocených, ale rychle zapadajících blockbusterů, je tahle knižní adaptace stále zářící hvězdou na poli fantasy, megahitů, adaptací... no vlastně na všech možných polích. Stala se symbolem toho lepšího Hollywoodu první dekády nového tisíciletí a také nedostižným etalonem adaptované fantasy literatury. Možná se teď divíte, že do V.I.M. tlačíme právě Dvě věže, ale osudem všech jednotlivých dílů Jacksonovy ságy je probojovat se do síně slávy, dříve či později. Ostatně Návrat Jediho tu taky je. Vedle dnes již sentimentálně rozjezdového Společenstva a triumfálního finiše v Návratu krále ovšem nemají Dvě věže na růžích ustláno, přestože po vzoru Impérium vrací úder stáčejí trilogii do temnějších vod a snaží se větvit osudy jednotlivých postav. To s sebou přináší jistou zkratkovitost, jež vymizí až při zhlédnutí prodloužené verze (téměř čtyři hodiny). Na druhou stranu jsou to právě Dvě věže, které představí nejpamátnější CGI charakter své doby - slizkého Gluma - a nabídnou hned několik strhujících bitev, včetně té o Helmův žleb.

Zatímco v Návratu krále jsou akční scény kvůli svému měřítku až příliš digitální (Civalem hojně citovaný efekt "anonymní masy pixelů"), Dvě věže přepínají ze statisícových armád do mnohem osobnějších duelů, ze kterých jsme si odnesli nejeden vskutku dechberoucí záběr. Jen si vzpomeňte, když za úsvitu najíždí Gandalf s posilami do zad skřetí armády. Nebo když Gimli s Legolasem soutěží, kdo dekapituje víc nepřátel. Tuhle syrovost a místy až hororové podtóny (Frodova procházka bažinami, souboj Éowyn, Gríma Červivec) už Návrat krále postrádá, i když se do něj podařilo přesunout souboj s Odulou.

Dvě věže jsou nejakčnější z kapitol, a jakkoliv se to nezdá, tak i nejrychleji pádící částí Pána prstenů. Změny tempa klamou tělem, protože až při opakovaném zhlédnutí si uvědomíte, že tady na oslavy či smutky není místo. Hrdinové si sotva stihnou vydechnout a musí se toho TOLIK stihnout (vůbec jsme nezmínili Enty, Faramira, Sarumana a další). Ten "guláš" začíná opravdu chutnat až když ho zasadíte do celkového obrazu, což je trochu nefér, protože ortel nad filmem většina fandů vyřkla deset, dvacet minut po odchodu ze sálu. Však sami uvidíte, až se vám začne stýskat a pustíte si ho znovu.