Pokud jste už sjeli dolů na hodnocení, asi tušíte, co budu psát na následujících řádcích. Fantasy romance Pád se mi nelíbila a má hodně daleko k tomu, abych ji považoval za byť jen průměrný film. Jsem si vědom, že tenhle žánr a styl není pro mě úplně to pravé, nepočítám ovšem, že by někdo z kolegů byl výrazně vhodnější kandidát na psaní recenze než já. Zkrátka na MovieZone nemáme třináctiletou holku milující Twilight a béčkové romanťárny smrdící nadpřirozenem, takže to celé zůstalo na mně. Jestliže tedy náhodou třináctiletá holka milující Twilight a béčkové romanťárny jste, může se vám Pád líbit. A já se pokusím do něj zbytečně nerýt. 

Pád: FOTOGALERIE

Doby, kdy jsme se vysmívali zářícím upírům a tupým pohledům Kristen Stewart, jsou pryč. Stejně jako filmy, které se na vlně nastartované Stmíváním chtěly svézt. Divačky Twilightu vyrostly, buď začaly koukat na lepší věci, nebo se přesunuly k Padesáti odstínům šedi. A na koniny, jež se chtěly přiživit na fenoménu Stmívání, si už dnes asi nikdo nevzpomene. Co tím chci říct? To, že Pád přišel pozdě. Před pěti lety by z něj možná mohl být hit nebo úspěšný film, protože na příběhy o holkách, do nichž se zamilují upíři, čarodějové, vlkodlaci nebo v tomhle případě andělé, se zkrátka chodilo. Dnes však tahle fantasy nuda působí jako relikt minulosti. 

Pořád je to stejně hloupé a jednoduché jako před lety. Najdete tu trochu srandovního tajemna a spoustu pohledných lidí rozdělených na zasněné a slušně oblečené a tajemné, co nosí černou a jezdí na motorce. Okolo hrdinky jménem Luce se pak točí krasavci obou typů, protože je výjimečná, i když jde ve skutečnosti o nepříliš zajímavou holku, která má sakra kliku v tom, že její představitelka Addison Timlin je docela roztomilá. Dál tu máme kýčovité dialogy, vcelku ošklivou výpravu a triky jak z devadesátých let. Jo a dvě akční scény, co nestojí za pozornost. 

Přehrajte si trailer Z celého Pádu doslova řve snaha natočit všechno rychle, levně a tak, aby se to líbilo fanynkám knižní předlohy. Větší ambice tu nikdo neměl a počítám, že režisér Scott Hicks, jenž se může chlubit dvěma nominacemi na Oscara, nejspíš nečekal, že jeho kariéra skončí u takhle nevýrazného filmu. Přesto se na Pád zlobit nemůžu. Vlastně asi splňuje to, co by od něj cílovka mohla chtít. Jen ke své vlastní smůle přichází pozdě. Takže se mu nejde ani smát, ani ho nenávidět. Jako kdyby vydali Lunetic nové album. Spíš než jeho obsah člověka zajímá, proč se někdo pokouší tenhle fenomén oživit, když už je dávno po smrti.