K tomuhle zoufale neoriginálnímu VIMku mě inspirovaly zvěsti o připravované dvojce Vyvoleného. Ano, přemýšlel jsem. Ne o tom, kolik dobrých sequelů nás zahřálo u srdce, ale o tom, kolik druhých dílů dokázalo první díl alespoň částečně rozvíjet, hravě do něj vplétat další nitky, zkrátka, obohatit jej klidně i zpětně. Nenapadlo mě mnoho slušných příkladů: Snad Kmotr 2, s přimhouřeným okem Terminátorův Den zúčtování. Jiné dvojky buď zničily to dobré anebo začaly budovat novou, mnohem mohutnější mytologii (od Star Wars přes Matrix až po Hellboye). Zemeckisův Návrat do budoucnosti je ale jiný. Zůstal hravou sci-fi oddechovkou  s čitelným otiskem Stevena Spielberga, přitom si dovolil sahat do precizní jednotky – a ukázat její scény alespoň zčásti v novém světle.

Druhý Návrat do budoucnosti pochopitelně trpí klasickými neduhy mladších bratříčků. Už nešlape tak dokonale, jeho premisa se zčásti okoukala, původní nápady jsou variovány nápady „novými“, všechno je spletitější a komplikovanější, což trochu škodí celkové poetice. Odvaha vklínit se přímo do precizního prvního dílu je ale jedinečná a musí se ocenit. Jedna věc je totiž dokonale ovládat řemeslo a užívat si šance nabídnout další dvě, klidně i čtyři hodiny té stejné popcornové zábavy, kterou místo pizza koření ochucují hlášky Michaela J. Foxe. Druhá věc je vstoupit do původního konceptu a odvyprávět jej „natřikrát“ během celé trilogie. Dovolit si odkazy na sebe sama, ba co víc, rovnou citovat sebe sama v průběhu času (toho reálného i filmového).

Návrat do budoucnosti 2 by tak mohl být povzbuzením pro všechny sequelůchtivé. Mohl by je odvrátit od formule „více triků, více akce, více zábavy“ a inspirovat k těsnějšímu navázání na původní předlohu. Samozřejmě že tohle přimknutí nelze provádět kdekoliv, navíc s sebou nese neskutečné riziko, že se úspěšnou konstelaci nepodaří zopakovat a vznikne tak jen parazit, vyhnívající na těle špičkového originálu. Nadbytečných dvojek se ale nikdy nezbavíme. A když už jsme z jedné takové dostali hoverboard, supervýkonný drtič odpadků a jistotu, že tam, kam pojedeme, už nejsou silnice... proč to nezkusit znovu?