Tereza Nvotová letos docela jede. Po hrané a morálně velmi silné Špíně se vrátila k tématu, které už před čtyřmi lety nakousla. Ještě během studií na FAMU natočila rozhovor s Vladimírem Mečiarem, jedním ze symbolů 90. let a bezesporu nejkontroverznějším slovenským politikem posledních dekád. Získaný materiál nyní doplnila archivními záběry a novými rozhovory s lidmi, kteří mají k tehdejší politické scéně co říci. A nutno dodat, že se o moc příjemné pokoukání nejedná; na vině však není nízká kvalita filmu, nýbrž značně děsivá výpověď o stavu československé společnosti nejen v období bláznivých devadesátek, nýbrž i dnes. Paralely k nejpopulárnějším politikům našeho i slovenského národa jsou totiž více než zjevné a Nvotová sama přiznala, že načasování promítání na jihlavském festivalu krátce po našich parlamentních volbách není tak úplně náhodné… Čeští vyznavači politického zákulisí si však budou muset na návštěvu kina počkat do března (nebo vyjet za východní hranici).

Vedle zmíněných materiálů ve snímku zabírají velkou část i vzpomínky samotné autorky na dětství, které bylo do značné míry postavou Mečiara formováno. Není divu, jelikož tento politik svého času rozděloval slovenskou (a možná i československou) veřejnost více než třeba Václav Klaus či Miloš Zeman. Někomu mohou tyto vzpomínky a osobní vklady autorky přijít otravné a zbytečně rozmělňující informační bohatost, na druhou stranu se jedná o jasné stanovisko od tvůrce směrem k divákovi – Nvotová se netají tím, že její rodina byla už tehdy převážně protimečiarovská a vyznění dokumentu je proto nasnadě. Nejednou se uchyluje k zábavným střihům, které pro Mečiara rozhodně nevyznívají dobře, výsledný dojem z filmu však obohacují. A o tom to je.

Člověk totiž vůbec nemá pocit, že se hodinu a půl dívá na dokument o politice. Spíše sleduje vykreslení určitého velmi dynamického období skrze jedno téma, jež tenkrát hranice politiky dalece přesahovalo a prorostlo celou společností. Nvotová si to velmi dobře uvědomuje, zároveň se však nabízí komentář, že podprahově pracuje s tím, co je ve filmu zmíněno – totiž že politika a volby nejsou o rozumu, nýbrž o emocích. Na těchto základech totiž vytváří výrazně protimečiarovský film, okořeněný tím, že se jí do něj podařilo dostat výpověď samotného objektu zkoumání. Ten se k výsledku podle očekávání nevyjádřil, takže ačkoli doma ve své haciendě zřejmě radostí neskáče, z podjatosti autorku (zatím) nenařkl.

Ačkoli bychom si mohli říct, že nás slovenská politika zas tak nezajímá, snímek začíná obdobím, které bychom si zopakovat měli: sametovou revolucí, následnými zmatenými lety federace až po rozdělení republik. Pak už sledujeme Mečiarovu vládu do roku 1998 se zaměřením na všechny sporné body tehdejší doby – privatizaci, amnestii, únos prezidentova syna, podezření z narušování demokracie autoritářskými metodami…  To vše až po trefný epilog, jasně ukazující, že se nejedná o izolovanou situaci v místě a čase, ale že na lidi platí stále totéž.