Dost bylo štiplavých upozornění na to, že v rámci matrixovské trilogie přehlížíme její prazáklad. Řekli jsme dost a nasadili asi nejstylovější film 90. let, který dokázal pobláznit celou jednu generaci. První Matrix může fungovat jako Star Wars, na které si půlka dnešních amerických dospěláků vzpomene jako na důvod propuknuvší cinefilie. Matrix okouzlil zas naše vrstevníky, lhostejno v jakém zeměpisném prostoru.

Asijská stopa (nejen co se choreografie týče), proporční zastoupení etnických menšin a jednoduchý konflikt, jemuž porozumí snad úplně každý, mj. způsobily, že výstavní příklad hollywoodské evoluce vyrostl ve skutečně globální fenomén. Možná je svým způsobem dětinské navlíkat se do upnutých kožených kostýmů, nosit černé brýle a poslouchat jen dunivou elektroniku a RATM, ale ne v případě Matrixu – protože sestavování šatníku, který za dvě sekundy přiřadíte k nadvládě strojů, a vlastně i všechno ostatní, s čím bratři Wachowští vyrukovali, neustále vyzařuje esenci „coolóznosti“.

A vo tom to je. Matrix může mít sebehlubší myšlenkové podloží i sofistikovaný systém odkazů napříč kulturami, ale tajemství jeho enormního úspěchu bude pořád spočívat v ultraefektním mixu revoluční akce a přímočarého příběhu, v němž dobře oháknutý „klučina“ dobývá svět. A nepotřebuje k tomu víc než sedět u počítače, a pak si hrát ve virtuální realitě na Brude Lee. Matrix spadá mezi filmy, na jejichž první degustaci se nezapomíná – protože spadlá brada z prvního vyvoněného bullet-timeu se nezvedne dřív než Neo velkolepě chytne helikoptéru.

Naprosto dokonalých snímků mnoho není, ale Matrix k nim doopravdy patří: Polyká se sice možná až příliš snadno, jenže vylepšovat se v něm opravdu nic nedá. Umožňuje ztrácet se ve vedlejších významech, podléhat apokalyptickým vizím, v nichž stroje pěstují novorozence, držet pěsti romantice i klátit se pod stůl kvůli nové dimenzi virtuálních kouzel. Pusťte si trailer. Možná uroníte slzu. Protože Neovo řádění už „poprvé“ nikdy neuvidíte.