Sluníčko svítí, venku roste kvítí a myšlenky už tu a tam zamíří k vodním plochám. Nesmíte být ale troškaři a smířit se s bazénem nebo rybníkem standardní velikosti. Chtějte moře, protože moře je fajn. A kdo tomu nevěří, třeba proto že v dětství vypil příliš slané vody, ten by si měl pustit Magickou hlubinu. Pokud je Taxi reklamou na Peugeot a Wasabi reklamou na japonskou kuchyni, pak Magická hlubina je tou nejlepší vizitkou mořských plání. Zároveň je to také Bessonův nejosobnější film, ve kterém nikdo a nic nespěchá. Všechno pomalu pluje, většinou za asistence absolutního ticha nebo minimalistické hudby Erica Serry, která svým tempem připomíná tlukot srdce v hloubce padesáti metrů. Tam si organismus přebírá zadržený dech natřikrát a proto vám budík přejde do slow-motionu. Je to bizarní a magické a určitě to znáte, ať už jste se potápěli ve vaně nebo v pětimetrovém bazénu. Tam ale nenajdete všechnu tu krásu, jenž skrývá mořské dno. Za pomoci vynikajících herců (dvorní Jean Reno párovaný s Jean-Marc Barrem, ve společnosti Rosanny Arquette) se Bessonovi daří vyslovit jedinečné poselství o symfonii vln, na kterých se láme sluneční záře. A také zvládá uchopit zničující posedlost svých hrdinů. Jako by jim nestačilo, že se lidské tělo skládá převážně z této životadárné tekutiny a měli nutkavou potřebu se jí obklopovat namísto vzduchu. Nechat se jí objímat a užívat si ten pocit vstupu do jiné dimenze, kdykoliv prorazí hladinu a zamíří tam dolů.

Dalo by se to převracet na tisíci řádků a stejně bychom nikam nedošli. Voda vám vždycky proteče mezi prsty. Luc Besson ji však dokázal nalít do nádherně zabarveného šálku, abychom si ji mohli v klidu prohlédnout a vychutnat. A jak nakonec pochopil i Enzo: Tam dole je to prostě lepší. Tak se nadechněte a ponořte se. Schválně jak dlouho to vydržíte.