Asi by bylo přehnané říct, že Gore Verbinski je specialista na horory. Jeho Kruh sice patří k nejděsivějším filmům jednadvacátého století, ale sám režisér točil i komedie o myších, dramata s Nicem Cagem, trhlé animáky nebo pirátské blockbustery s Johnnym Deppem. Jeho návrat k žánru, který z něj udělal hvězdu, je však důvod k vyhlížení zajímavé podívané. A slovo „zajímavý“ nakonec Lék na život vystihuje asi nejlépe.

Rovnou začneme informací, která možná není na první pohled úplně nejdůležitější, ale vědět byste ji měli. Lék na život má 146 minut. Jo, to jsou skoro dvě a půl hodiny. To znamená, že spolu s upoutávkami a reklamami strávíte v kině tři hodiny. A to je na horor zatraceně hodně. Samozřejmě by to nebyl takový problém, kdyby Verbinski zvládl celou tu dobu bavit a to se mu bohužel úplně nedaří. Klasická hodinka a tři čtvrtě by úplně klidně stačila, ono se totiž v Léku na život nic moc zásadního neděje. Příběh je poměrně banální, i ti méně pozorní a zkušení diváci ho dost rychle prohlédnou a pak už se jen čeká na finále. 

Ambiciózní obchodník Lockhart se vydává na příkaz svých nadřízených do Švýcarska, kde má vyzvednout kolegu, jenž se tu léčí a vypadá to, že návrat do civilizace nejspíš neplánuje. Na místě ovšem zjišťuje, že dostat ho zpátky do Ameriky nebude vůbec jednoduché a že v sanatoriu daleko od civilizace jsou trošku divní pacienti a ještě podivnější personál. Jejich vodoléčba však asi slaví úspěchy, protože se tu všichni tváří spokojeně a zdánlivě jim nic nechybí. Shodou okolností se tu nakonec Lockhart musí zdržet déle a protože není úplně zvyklý poslouchat doktory a rád strká rypák, kam nemá, rychle mu dojde, že v alpské klinice se děje něco podivného. Něco, u čeho může jít o krk. 

Lék na život se možná tváří na první pohled jako horor, ale nakonec má mnohem blíž spíš k thrilleru. Verbinski se zcela záměrně vyhýbá některým klasickým hororovým situacím a u jeho filmu budete spíš znepokojení než vyděšení. Ačkoliv tu jsou scény, u nichž by většina režisérů využila klasickou lekačku, tady to prostě není. Lék na život spíš znervózňuje než děsí a dělá to vcelku dobře. Na všechno je tu času dost, žádná ze sester se neschovává ve skříni, aby na hrdinu vyskočila v ten nejméně vhodný okamžik, a pořád ve vzduchu visí tajemno. Bohužel jsme zase u té délky. Lockhartovo pátrání a šmírování v tajemné klinice je fajn a pár jeho objevů vám možná nažene husí kůži, všechno to ovšem trvá zbytečně dlouho. Těch nezodpovězených otázek není tak moc, aby bylo nutné hledat na ně odpovědi dvě a půl hodiny. 

Přehrajte si trailer Verbinski sice mrazivé scény umí, většinu času se však budete muset spokojit s efektní výpravou, stylovými kulisami (hodně se tu sází na staré kovové stroje, které vydávají podivné zvuky a ještě divněji vypadají) a až nepříjemně dokonalými úsměvy pracovníků kliniky. Ale okouká se to a dál už toho v Léku na život moc nenajdete. Od půlky, kdy už jsou karty víceméně vyložené na stole, už se vlastně jen čeká na vcelku efektní závěr a pak to skončí a zanechá pocit, že to sice byla fajn variace na napínáky, v nichž hrál před lety záporáky Christopher Lee, mohlo to ovšem být o dost svižnější. K tomuhle dojmu přispívá i fakt, že Verbinski se zpočátku snaží dělat svůj film vizuálně zajímavý, chytře si hraje s kamerou a dění často sledujeme přes odrazy v oku vycpaného jelena nebo sklo vagonu, bohužel v půlce se na to jednoduše vykašle a točí „jen“ thriller.

Lék na život je pozoruhodný film, ale bojím se, že jediný, komu udělá vážně radost, bude sám Verbinski. Pro hororové fandy není dostatečně děsivý, pro milovníky psychologických mystérii je zase příliš průhledný. Možná by to příště chtělo najmout si nějakého dramaturga, který by kreativitu režiséra usměrnil a přesvědčil ho, že méně bývá někdy více. Zvlášť u stopáže.