Tak, naděje skončily. Rok, který mohl být v české kinematografii velmi vydařený, přišel se svým posledním potenciálně kvalitním kouskem. Jména jako Svěrák či Hřebejk podle mě dost pohořela, o to větší naděje jsem vkládal do Krobota. I když se na Díru u Hanušovic nevzpomíná kdovíjak v dobrém, Kvartetu jsem věřil. Absurdní tragikomedie však selhává v oblasti, kterou by zkušený divadelník měl mít pod kontrolou – v postavách.

Od začátku kousek po kousku poznáváme čtveřici amatérských muzikantů, kteří dohromady tvoří smyčcové kvarteto. Vládnou mu Jaroslav Plesl jako nevyzpytatelný vtipálek a místy výrazně přehrávající Bára Poláková. Kolem nich se pak motá několik partnerů, kamarádů, matek a všelijakých existencí, které v součtu velmi jednoznačně oprašují v poslední době trochu zapadající subžánr tuzemského filmu.

Takzvané chcípácké filmy svého času vládly kasovně i kvalitou – vzpomeňte na díla jako Samotáři, Jedna ruka netleská, Příběhy obyčejného šílenství a další. Co bychom za ně dneska dali, že! Tyhle kusy spojovali asociální a nefunkční hrdinové, kteří obvykle neumí čelit svým problémům, a tak před nimi utíkají. Kvarteto dává na tenhle trend vzpomenout, dokáže tím ale bavit jenom chvíli. Zhruba ve dvou třetinách se totiž až příliš jasně ukáže, že lze každou postavu vystihnout pouhou jednou větou. Většina scén je záměrně nedořečená, díky čemuž jsou figury dlouho obklopeny aurou tajemství. Jakmile však zjistíte, že je pod skořápkou pouhé prázdno, přestává vás všechno zajímat a cítíte se podvedeni. Což u tak potenciálně funkčního díla zamrzí dvojnásob.

Se snahou o tajemnost a jakousi umělečnost se pojí i formální úspornost, upoutávající snad jen občas nestandardní kamerou a dlouhými záběry. Výsledkem je ale stále hlavně rozčarování, protože zatímco se Kvarteto celou dobu tváří velmi hlubokomyslně, jedná se v jádru o překvapivě banální kus. Snaží se zachytit život dnešních ztracených třicátníků v sympatických kulisách Olomouce, namísto jakékoli sondy však pouze banálně imituje to, co Ondříček zvládl už před téměř dvěma dekádami.

A vtipněji. Humor je tu totiž poměrně minimalistický a snaží se stavět na absurdnu, ovšem daří se mu to velmi nevyrovnaně. Miroslav Krobot se tedy ani touto komedií neetabluje mezi filmařskou špičku, bohužel. I přes všechnu vydštěnou síru chci doplnit, že se přece jen jedná o jeden z těch lepších českých filmů letošního roku. Ale to, co z něj mohlo být (a jak se sám tváří), rozhodně naplněno není.