Islandské animáky nevídáme každý den, a jestli budete mít možnost vidět Kubíka hrdinu, tak možná pochopíte proč. Jedná se o úplně jinou podívanou, než na jakou jsme zvyklí z americké produkce, která v duchu pixarovek drží narativní standardy i jednoznačné zaměření na dětské publikum. Aktuální kousek se však od těchto konzumních klasik bezesporu odchyluje, což je na jednu stranu sympatické, na druhou mi to však příliš nesedlo. A teď – co s tím?

Zdánlivě sledujeme klasický příběh o dospívání a nutnosti čelit vlastním strachům. Malý kulík jménem Kubík se rodí do atmosféry neustálého strachu ptačí kolonie o své životy vinou zabijáckého sokola Shadow (přeložená a originální jména se v tuzemské verzi zjevně prolínají). Ten totiž každý rok číhá na jarní návrat kulíků z teplých krajin a obvykle se mu podaří nějakého nešťastného příslušníka ptačí letky sežrat. Obecně stojí za pozornost, že v tomhle animáku zvířata nezřídkakdy umírají - i když se to verbálně moc nezdůrazňuje, jejich životy zcela jasně končí. Prostě drsná evropská škola.

Zároveň však smrti svých druhů leckteří ptačí zástupci ani moc nelitují a jen lakonicky komentují, že to holt k životu patří. Tenhle film dost možná vystihuje mnoho ze severské mentality, kterou našinec těžko plně docení. Což však neplatí o krásné vizuální stránce, jelikož animace je skutečně povedená, pohyby zvířat propracované a scenérie často skutečně dechberoucí. Ani na hudbě se nešetřilo a leckdy zaslechneme rozmáchlé orchestrální kompozice. To je na animáky (obzvláště v takto nevelké produkci) docela nevídané a rozhodně chvályhodné. Potěší i tuzemský dabing zahrnující třeba Petra Rychlého, Martina Stránského či Jiřího Lábuse. Tedy takový ten náš příjemný standard.

Nutno však znovu podotknout, že samotný příběh šel velmi často mimo mě. Cesty, kterak se Kubík z malého ustrašeného ptáčka měnil v soběstačného jedince, mi nebyly úplně jasné a ve srovnání třeba s pixarovskou tvorbou, jež se podobnému témata nejednou věnovala také, výrazně pomalejší a méně humorná. Nenabízí navíc jednoduché odpovědi na složité odpovědi - některé postavy dají přednost být živými sraby, jiné zase kvůli hrdinství riskují život; všechny jsou však roztomilé, a pokud nejednají vyloženě zle, žádný přístup k řešení problémů není šmahem odsouzen.

Děti tedy zabaví spíše nápaditý vizuál nežli přímočaré vtípky a těžko se mi hodnotí, zdali je to dobře. Vzhledem k tomu, že jsem se příliš nebavil, tak asi ne. O špatný kus se nejedná, ale rozhodně není příliš přístupný a vyžaduje specificky naladěného diváka. Třeba takového, který docení scénu se zhulenými zvířátky tančícími na rockovou písničku. Nápaditost malému Kubíkovi prostě rozhodně nechybí.