Pokud byste někdy měli nemálo času a nevěděli co s ním, uspořádejte třeba v rámci jednoho měsíce domácí maraton filmů Woodyho Allena. Vidět jeho celou tvorbu brzo po sobě a chronologicky vám totiž poskytne nezaměnitelný, ač ne zrovna pozitivní zážitek. Uvidíte kariéru tvůrce, kterak nejprve nabírá ambice, snaží se variovat Bergmana či Felliniho, tvořit hodnotná dramata i ostré komedie, aby potom rok od roku, film od filmu upadal do většího a většího marasmu sebeklamu, stereotypů, trademarků a obrovské tvůrčí lenosti rozhodně za hranicí omluvitelnosti věkem a kvantitou produkce.

Kouzlo měsíčního svitu: FOTOGALERIE

Allen se přiznává, že žádný jeho film není takový, jaký ho chtěl, a nikdy se mu nepodařilo říct vše, co měl v plánu. Jeho fanoušci to připisují přílišné skromnosti, ať už hrané, nebo skutečné, ale je pravda, že pokud měla být Annie Hallová tíživé drama a uprostřed tvůrčího procesu uhnula k spíš lehké vztahové komedii, tvůrce opravdu něco nevychytal. Jde nepochybně o skvělou komedii s přesahem, pokud na ni ale pohlížíme jako na komplexní drama, jímž měla být, vidíme už u jednoho z Woodyho vrcholů strop jeho možností.

S přibývajícími léty a trvající nekompromisní pravidelností, jíž před nás hází jeden snímek za druhým, se situace pochopitelně nelepší. Režisér zhrzený k tomu všemu ještě osobními skandály a rostoucím odmítáním americkou kritikou utíká stále častěji k pohodě a klidu evropských měst, což nejsou zrovna přátelé výpovědní hodnoty. A k omlouvačným pointám, v nichž sice vlastní tvůrčí selhání několikrát pojmenuje, ovšem nedokáže se jim vysmyknout a uniknout. Možná proto, že jim tak úplně nevěří, můžeme jenom hádat.

Když pak jednou za pětiletku natočí film, který se natolik prvoplánově nekoupe v nostalgii a melancholii, jako byly loňské Jasmíniny slzy, jsou jeho pravověrní fanoušci nadšení tak moc, že jim nevadí, jak zkratkovitě přistupuje ke karikaturám vedlejších postav, jak mechanicky staví příběh a jak už zkrátka nedokáže vybudovat nic jiného než další díl seriálu „WoodyAllen Show“.

Delší úvod byl nezbytný, protože filmy Woodyho Allena už zkrátka mimo kontext jeho tvorby nejsou nic. „Nic“ je ostatně slovem snad nejúsporněji a přitom nejpřesněji vystihujícím Kouzlo měsíčního svitu. Allen je tu laskavější než Zdeněk Svěrák a vůči tíživosti reality stejně přehlíživý jako Jiří Menzel. Nechá tu cynického kouzelníka odhalovat tajemství údajného média, otevírá otázky víry, posedlosti, arogance a lásky,  ovšem své od první vteřiny jasné poučky staví na odiv tak polopaticky, že je nejde brát vážně.

Krása jižní Francie jak z kýčovitého cestovního katalogu mu spolu s archaickou stylizací a „diblíkovským“ herectvím Emmy Stone i Colina Firtha dovolují zcela se odtrhnout od reality a nutnosti argumentace, aby se za tu hodinu a půl nic nepostavilo plynulosti, doslovnosti a přesnému naplánování každého slova a každého vtípku. Ve světě tak čistém a krásném se přece může stát naprosto cokoliv! Vzhledem k tomu, že nikde neční ošklivá realita, která by tvrdila opak, není potřeba o podivných oslích můstcích mezi racionalitou, vírou a láskou začít pochybovat.

Allenův svět už je tu úplně zbavený konfliktů, mnohoznačnosti a negativ, je pouze přeplněný drobnými nedorozuměními, jež lze vyřešit delším dialogem. Ostatně i v oněch prý nečekaně tvrdých Jasmíniných slzách chyběl happy end jen proto, že protagonistka neuznala chybu svých životních rozhodnutí. A ne proto, že by stála jejímu štěstí v cestě nějaká nepřekonatelná překážka. Právě tím jsou Allenovy filmy poněkud snobské a není divu, že konvenují spíš dobře zajištěným lidem, kteří rovněž nečelí fyzickým existenčním výzvám.

V Měsíčním svitu už naštěstí jiní než bohatí lidé raději vůbec nejsou, stejně jako tu není nic, co by narušovalo allenovský standard. Na rozdíl od rozbitého Do Říma s láskou ho tedy lze přežít bez trapného pocitu, že už tvůrce, který i přes všechnu zmíněnou kritiku stále ještě jednou za čas nabídne film, co stojí za zhlédnutí, ztratil veškerou jiskru. Poslední Allenův zářez ji sice sám o sobě nemá, ale ani nehasí její zbytky. Snad se Woody pochlapí a příští sezónu nám sice opět polopaticky, opět neobjevně a opět předvídatelně nabídne něco přece jenom zábavnějšího.