Lyrika a poetika je v českých filmech zapomenutým elementem. Pokud opomineme marné pokusy F.A. Brabce vydolovat z Máje kýčovité laskominy na oblbnutí, životu věrnou duševní rovinu Svěrákovic rodinného dua a občasné výstřelky Alice Nellis, pak tu není jediný režisér, který by v tomhle směru pouze neklouzal po povrchu. Ukázka ke Kdopak by se vlka bál už sama o sobě nad tuhle rovinu míří a úspěšně nad ní zakotvuje. Chvíli sice trvá než nasajete ducha celého díla (syndrom přechytralých dětí se snímku bohužel nevyhnul), ale čím dál tím častější jemné náznaky a absence jakékoliv doslovnosti ve výsledku signalizují, že cit tu je; a vždycky bude upřednostňovaný před lacinou efektností. Vrstvené obrazy obsahují jednotný klíč, jsou za sebe skládány zcela účelně a ve své podstatě gradují do naprosto uspokojivého celku, který nepostrádá i druhoplánové sdělení. Možná je škoda, že to nejsou obrázky poutavější a možná je škoda, že chybí i nějaký ten výrazný moment, který by z celku vyčníval. Na české poměry je to však stále velmi, velmi dobré. Pokud nahlédnete přes plot k sousedům, „Kterým taky šéf“, pravděpodobně uvidíte celé dvě minuty markantních rozdílů.
