Osud tomu chce, že tuhle recenzi sepisuju přesně v den, kdy Mirai Nagasu na olympiádě skočila jako první Američanka v historii trojitého axela. Tedy přesně ten skok, který jako první Američanku v historii proslavil Tonyu Harding. Nikdy ho nedokázala skočit na olympiádě a skončila s bramborovou medailí, ale právě tenhle technicky náročný skok ji proslavil stejně jako všechen další humbuk. A teď její sportovní zásluhy zastíní Mirai, takže může Tonya děkovat všem svatým, že se ten film stihl natočit a odpromítat ještě v době, kdy i většina kritiků jejího počínání druhým dechem dodávala “ale pořád má ten trojitý axel, dámy a pánové”.

Pokud vás úvodní odstavec nechává chladnými, rád vám prozradím, že vás snímek Já, Tonya bude bavit i v případě, že o krasobruslení vůbec nic nevíte. Ano, občas po plátně bruslí spoře oblečené holky a metají vzduchem piruety, ale hlavně jde o černočernou historku ze amerického zapadákova, ve které nechybí sex, násilí a trička umaštěná od burgrů a hranolek. Režírujícímu Craigu Gillespiemu spadnul do klína jeden z těch životopisů, ve kterých si nemusí nic vymýšlet, kde není potřeba škrtat. Tohle se prostě točí samo.

Já, Tonya: FOTOGALERIE

Tonya vyrůstající v područí despotické matky může jen bezmocně pozorovat, jak hoří její dětství a následně i mládí. Démonická LaVona (bezpečně oscarová Allison Janney - větší mrchu v kinech letos nepotkáte, leda by měla někde cameo vetřelčí královna) svou dceru tlačí na pokraj duševního i fyzického vyčerpání, aby z ní udělala pomník úspěšné výchovy. Povoláním servírka si do nebohého děcka projektuje nesplněné sny, ale je v tom něco temnějšího, než v případě rodičů, které vidíte řvát za čarou na libovolném zápase okresního přeboru. LaVona nenávidí svůj život a všechny v něm. A ačkoliv se její dílo začne “dařit” a Tonya vyhrává první závody, stejně dceru neustále griluje, šije jí ošklivé kostýmy a vybírá jí kýčovitou hudbu, což vede k tomu, že na ní všechny odborné poroty koukají skrz prsty.

Před očima se vám tak odvíjí antická tragédie s předvídatelným koncem. Tonya skočí do auta prvnímu balíkovi s pornoknírem, který ji samozřejmě fackuje stejně jako maminka, ale přes všechny ty klacky pod nohama stejně dál bruslí jako bohyně. Až to dotáhne… nebo vlastně ne, tohle není ten příběh o tom, jak nezlomný lidský duch zvítězil nad nepříznivými okolnostmi. Žádná tradiční pohádka od Disneyho, žádný běžný životopis. Tohle vypadá jako kdyby v tom měli prsty Coeni v nejlepší formě.

Už od začátku jsou totiž flashbacky prošpikované rozhovory s aktéry v jejich současné podobě, takže tak nějak tušíte, že se někde po cestě všechno pokazilo. A postavy neprobourávají čtvrtou stěnu jen v rámci interview, občas mluví s divákem v sále i během flashbacků, což vyprávění neuvěřitelně nakopává. Kdybyste Tonyu neznali a nevěděli, že jde o životopis, opravdu by první půlku šlo prodat jako něco od Coenů nebo McDonagha. Právě v tom utržení se ze řetězu tkví největší kouzlo, ale zároveň i slabina.

Já, Tonya je totiž na jednu stranu neuvěřitelně zábavným a místy opravdu absurdním vyprávěním, kdy divák žasne, co všechno se v těch divokých osmdesátých a devadesátých letech opravdu mohlo semlít, ale zároveň v klíčových okamžicích nestihne přepnout na vážnější notu. Gillespie se snaží tahat za ruční brzdu v momentě, kdy se láme chleba, jenže je to marná snaha, protože si předtím celou dobu dělá z postav tak trochu legraci. V případě Tonyina manžela a jeho natvrdlého kámoše bodyguarda to vlastně ani jinak nejde a Margot Robbie se zas do role opřela natolik, že je snadné její charisma a elán zaměnit za příliš velký nadhled. Jediný, kdo drží lajnu je Allison Janney, jejímž poznámkám se skutečně nebudete smát. Je to postava prožraná hněvem do morku kostí a kdokoliv jí zkusí skočit na špek v libovolné scéně, odejde s popáleninami třetího stupně.

Přes občasná zaškobrtnutí ale vysekávám Gillespiemu, a také scenáristovi Stevenu Rogersovi (P. S. Miluji tě, Kate a Leopold), velkou poklonu, protože na rozdíl od jiných životopisů ten jejich opravdu “šlape”, aniž by bral výraznější zkratky. S Tonyou si projdete kompletní spektrum emocí a její skutečná story má tolik zákrut, že jsou ty dvě hodinky stopáže vlastně tak akorát - ne jako u jiných životních příběhů, kde se stopáž nastavuje, aby příliš krátký snímek před Akademií nevypadal nedonošeně.

Přiznám se, že mě při závěrečných titulcích napadlo, že kdyby se Gillespie komplet odtrhnul od povinných prvků - míněno skutečných událostí - mohla z toho být jedna z nejstylovějších kriminálek roku. Tak trochu jako Pot a krev, ale bez zpomalených záběrů a zpomaleného scénáře, který Bayově komorní blbince tak moc ublížil. Tohle má Tonya pohlídané, a kdyby byla ještě o fous bláznivější a nemusela brnkat na srdíčko, byl by to jasný kult. Takhle musím strhávat body za umělecký dojem - snímek má solidní odpich, ale ten dopad mohl být lepší. A zamrzí to i kvůli herečkám, které tu ze sebe ždímou absolutní maximum.

Přesto jednoznačně doporučuji, což je v kategorii oscarových medailonků pořád ještě žijících osob výjimečná pečeť kvality. Já si možná stěžuju, že to mohlo být divočejší, ale ve skutečnosti se v tomhle ranku nikdy nikdo pořádně neodváže, takže máte jedinečnou šanci vidět něco historického - a to fakt nemluvím o tom krasobruslení. Alou do kina, jinak přiběhne Margot Robbie s baseballovou pálkou a rozmašíruje vám čéšky.