Insidious patří mezi nejúspěšnější horory a zároveň největší žánrové jistoty posledních let. Ještě aby ne, když zrovna tato série udělala z Jamese Wana ještě před “Conjuring érou“ hororového krále současnosti. První dva díly i po letech patří svou atmosférou a typickým režisérovými proprietami mezi žánrové pecky a také třetí díl, v němž definitivně převzal otěže scenárista celé série Leigh Whannell, byl překvapivě svižně odsýpající žánrovou jednohubkou. Tak nějak se ovšem očekávalo, že bez Wanova většího dohledu (jeho jméno už je v titulcích jen na oné čestné producentské pozici) tato série dříve či později zapadne do totálně béčkových vod. A právě toho jsme se nyní bohužel dočkali.

Jestli se musí tvůrcům alespoň něco málo uznat, tak že se konečně snažili malinko příběhově odlišit. Tentokrát tedy nesledujeme půl hodiny rodinu v děsivém domě, kde ji terorizuje neznámý duch, aby se pak čekalo na příjezd parapsycholožky Elise a jejích dvou poskoků, kteří proti démonovi začnou bojovat. Hlavní hrdinkou je totiž ve čtyřce právě Elise, která se musí vrátit do svého rodného domu, aby zde nadobro skoncovala s temnými silami, jež jí v dětství osudově změnily život (ano, je to stejně trojka prequel). Scénář se samozřejmě snaží přijít s pár jakž takž zajímavými zvraty a dějovými zákrutami. Ve výsledku se čtvrtý díl Insidious tvůrcům rozpadá pod rukama.

Hlavní vinu na tom zřejmě má nepříliš zkušený režisér Adam Robitel. Ten sice navnadí diváka povedeným úvodem z hrdinčina dětství, z něhož je ještě celkem cítit Wanova atmosféra i variace na jeho propriety. Přesunem do “současnosti“ se ale všechny naděje hodně rychle rozplynou. Robitel až na pár výjimek atmosféru příliš nezvládá a místo wanovských hrátek s divákem nastupují ohrané lekačky, u nichž se divák lekne zkrátka jenom proto, že se naplno ohulí zvuk.

Ani v klidných scénách nás však žádné zlepšení nečeká, ba naopak. Dialogy jen vyplňují největší žánrová klišé a navíc se dostávají ke slovu Elisiny pomocníci, jejich neustálé pokusy o humor jsou šíleně, ale fakt šíleně trapné. Chytali jste se při jejich "hláškách" za hlavu už v předchozích dílech? Tak vězte, že je v Posledním klíči podobných momentů tak dvojnásobně víc a bude vám při nich opravdu stydno. Nejen, že se k tomuto filmu absolutně nehodí, ale navíc má divák pocit, že tyhle hlášky musel sepisovat žák čtvrtí třídy, jenž už třikrát propadnul.

Ani po scenáristické stránce pak čtyřka Insidious moc neštymuje. Postavy se často chovají jako idioti dělající ty nejzákladnější hororové chyby, s jednotlivými motivy či rádoby zvraty se tu pracuje opravdu nešikovně a na mnohé otázky se vlastně ani nedozvíme odpověď. A samotný závěr, jenž v podstatě jen kopíruje finále předchozích dílů, je už v jistých momentech téměř až parodií. Wanovské kouzlo je zkrátka definitivně pryč a z Insidious se ve čtvrté kapitole stal zcela podprůměrný horůrek, jenž bych raději viděl rovnou na DVD či streamovacích službách než v kinech. I když chápu, že to producenty po úvodním víkendu a vydělaných dolarech moc trápit nebude. Bohužel.