Chrám zkázy jsem jako dítě neměl zrovna v lásce. Bál jsem se. Bál jsem se stejně jako miliony dalších, které strýček Spielberg v kinech snad až příliš podusil. Indiana Jones měl vždycky smysl pro srandičky, ale nikdy nebyl vykastrovanou zábavou pro celou rodinu. Už v jedničce náckové umírali, ženské chlastaly a Indy poskakoval mezi hady s trefným bonmotem na pysku, což jsou mimochodem přesně ty důvody, proč návrat legendární postavy (postavy, ne dědečka Forda) potřebujeme jako sůl.

Jenže v Chrámu zkázy se těch drsňáren zjevilo prostě moc. Opičí mozečky, polívky s bulvami, brutální likvidace protivníků (válec), vytrhávání myokardů, více havěti i jiných nechuťáren snad až příliš strhávají pozornost na vřeštící Kate Capshaw. Listujete brakem o neohroženém hrdinovi a najednou vám příštích třicet stránek bude jen a pouze převracet žaludek. A to je trochu škoda. I když opravdu jen trochu...

I tak se v Chrámu zkázy schovává neskutečný roller-coaster. Strhující jízda na horské dráze (anebo snad na důlní dráze?) je odpálena stylovým entrée v Asii a hned pokračuje špičkovou over-the-top sekvencí, v níž se nafukovacím člun změní v padák, sáně i, ehm, člun. V tomhle ohledu byli Spielberg s Lucasem vždycky výjimeční. Ty nejdramatičtější a nejvypjatější scény, do nichž vehnali hláškujícího muže s kloboukem, si zvládli udržet svůj drive i po dvaceti letech, v době, kdy musí nůžky střihačů kmitat několikanásobně větší rychlostí a ještě dohánět nedostatek kinetiky zpomalovačkami.

Chrám zkázy shrnuje vrcholné možnosti staré akční školy, jíž by dnes při vší snaze nemohl nikdo konkurovat. V digitálním věku se už nenosí komplikované honičky na důlních vozících, jejichž prošpikovanost adrenalinem zajišťuje spíš autorský důvtip a velkolepá výprava než geeci u počítačů. Věřte mi to nebo ne, ale tyhle šílené eskapády mi v dnešních blockbusterech prostě chybí. Stejně jako Indyho povytažené obočí a glosy sušší než trenýrky pohozené na Sahaře.

---

Poslechněte si i speciál o Dobyvatelích ztracené archy: