I vaše máma si zaslouží najít v nabídce kina něco pro sebe, tak nechte toho remcání! Vloni to byla Diana, letos zase Grace. Monacká kněžna necílí na běžné návštěvníky kin, ale spíš jejich rodiče. Ti se potěší pohledem na herečku, kterou znají, jak hraje herečku, kterou také znají! Dokonce se objeví i Alfred Hitchcock – od něj sice nikdy nic neviděli, ale vědí, kdo to je. Tady prostě nejde udělat chybu!

Grace, kněžna monacká: FOTOGALERIE

Grace of Monaco je velmi bezpečný film, který nemá čím překvapit a ani se nesnaží tvářit z toho smutně. Tedy Nicole Kidman, asi se shodneme, že jindy vynikající herečka, tu má problém tvářit se vůbec nějak, zatímco jí botoxové injekce požírají mimické svaly, aby mohla hrát o patnáct let mladší ženu. Naštěstí tenhle posun není likvidační, ač o Grace jako o třicátnici rozhodně nemůžeme uvažovat – vzhledem k historické volnosti je beztak jedno, jestli zobrazovaná postava opravdu žila, natož kolik jí bylo přesně let.

Základním problémem Grace je, že režisér Olivier Dahan stál před velmi nepříjemným úkolem vystavět příběh kolem ženy, která vlastně nebyla zase tak zajímavá, přinejmenším v poslední fázi života. Kelly se po své pohádkové svatbě prostě stáhla, víceméně přijala roli pasivní ozdoby monackého trůnu a krom pár projevů šlo zaznamenat spíš, co se tato kdysi akční žena rozhodla nedělat než naopak. A na to, jak někdo něco nedělá, se nekouká zase tak dobře.

Příběh se tedy točí okolo vojensko-ekonomického konfliktu mezi Monakem a Francií. S ním neměla Kellyová prakticky co do činění. Jenže co teď s tím scenárista, který musí nutně tvrdit opak? Víceméně skoro-zajímavé drama s Timem Rothem coby knížetem tedy narušují bizarní scény, během nichž snímek naznačuje, že projev jeho manželky o lásce nějak přiměl Francii obrátit se na světlou stranu síly a zrušit chystanou okupaci, což je přinejmenším úsměvné.

V důsledku je ale úplně jedno, co se tu děje a jaký to má smysl, protože Grace, kněžna monacká má plnit primárně funkci načančaného životopisného filmu, který předává atmosféru vznešené útrpnosti, pro niž si cílový divák jde. Stejně jako podobně kýčovitá režisérova Edith Piaf s Marion Cotillard v čele. Takže není nad čím kroutit hlavou, nad čím se podivovat ani co vytýkat. Tenhle film není promarněná šance, nikdy nechtěl a neměl být ničím jiným, než čím je. Jednorázovou atrakcí pro občasné návštěvníky kin, kteří raději bulvární historky velkých hvězd než něco opravdového.