Psal se rok 2000 a na ČT2 běžel prázdninový cyklus Americké nezávislé léto. Vedle spousty skvělých filmů, jejichž jména už jsem dávno zapomněl, startoval u nás v televizní premiéře tenhle nenápadný film Jima Jarmusche, který jako by se najednou vymanil ze svých dosud striktně undergroundových okovů. Ghost Dog už na první pohled nabízel bohaté vizuální obžerství podpořené výtečnou kamerou a pečlivou hrou s kontrasty. Zejména noční pasáže prosvětlené modrými neony skoro jako by až upomínaly na o čtyři roky mladší policejní klasiku Nelítostný souboj. Jarmusch mě měl ve svých spárech během tří minut a to se mi ještě v plné kráse nepředstavil hlavní hrdina. Stalo se to pak téměř náhle – začala recitace kapitoly samurajského kodexu, rozduněly se první beaty hip-hopové pecky a na scénu nastoupil mohutný chlapík s copánky, mečem a dlouhou vytahanou mikinou s kapucou.

Nebylo cesty zpět. Jarmusch začal své pomalé vyprávění, v němž je hloubka slov nahrazena hloubkou pohledu, kde čest a odhodlání daleko převyšují strach ze smrti a kde je hudba absolutním vyjádřením rozpoložení hrdinovy mysli. Stínový zabiják ve službách mafie poprvé v životě objevuje bizarní přátele, krade auta, vyměňuje značky, střílí po lidech a dělá to s tak ledovým klidem, že by mu mohl závidět i Jason Bourne. Velké moudro Jarmuschova majstrštyku zní: Buď ve střehu, věř tomu, co děláš a nikdy tě nic nepřekvapí. Navzdory většímu poselství je scénář plný i nestandardně černého humoru – senilní mafián, jehož šišlající projev dovádí všechny k šílenství, šedesátníci pobíhající s kolty jako děti na pískovišti, prodavač zmrzliny, kterému nikdo nerozumí a prakticky každé setkání Ghost Doga s realitou všedních dní mimo jeho vysoko položené obydlí.

Jarmusch poprvé vkročil na pódium, před nímž se rozprostřely mnohem komerčněji laděné masy diváků - a vyšlo mu to. Přesto se po Ghost Dogovi stáhl zpět do své ulity a dodnes si syslí zrnka na svém skromném nezávislém písečku. Ono přijít o titul krále americké nezávislé scény by se určitě jen tak někomu nechtělo. Paradoxně mám právě pro tenhle výkyv - bravurně stylizovanou všehochuť s unikátní akční tečkou na závěr a geniálním soundtrackem – naprosto největší slabost.