Každý rok dorazí nějaký ten životopis, s nímž se chtějí tvůrci probít až na Oscary, letos to podle všeho bude Burtonovo Big Eyes o souboji dvou manželů o autorství slavných obrazů. Údajně jde o hodně povedený kousek, v jehož stínu nejspíš při rozdávání cen skončí jiná biografie. Get On Up – Příběh Jamese Browna ale rozhodně není film, který by si takový osud zasloužil.

Get On Up - Příběh Jamese Browna: FOTOGALERIE

Režisér Tate Taylor, jenž má na kontě i naivní ale pohodový Černobílý svět, se totiž u klasicky pojatých filmů o životech velkých umělců taky nejspíš nudí a v případě příběhu kmotra soulu dělal evidentně všechno pro to, aby neskončil s nálepkou uchcaného konzervativního dramatu vyprávějícího o jedné velké osobnosti. Taylor se snažil natočit svižnou podívanou a většinu času se mu to daří. Nechává svého hrdinu mluvit přímo k divákům, což je celkem osvěžující, střídá několik časových rovin, takže chvilku koukáte na kruté dětství budoucího muzikanta a o půl minuty později sledujete, jak vyprodá Apollo a natočí legendární živák, a o chvilku později o zakládá svou první kapelu. Jednoduché? Určitě, ale celkem to funguje a navíc je většinu času na plátně Chadwick Boseman, jenž odvádí fantastický výkon, ať už herecky, tak i jako zpěvák.

Rychlé střídání scén a na životopis mnohdy až vražedné tempo bohužel bohužel nedovedl Taylor uhlídat až do konce. Jeho Get on Up je o půl hodiny delší, než by mělo být a nepotěší, že některé potenciálně zajímavé motivy režisér doslova odflákne, nebo se na ně cíleně vykašle. Brown byl kontroverzní osobnost, kamarádil se s drogami, mlátil svou ženu a vůbec šlo o solidní hovado, všechny tyhle věci tu jsou však jen a pouze okrajové, Taylor se věnuje především jeho kariéře, případně egu, ale jakoby se bál ukázat temnější stránky legendy. Zamrzí to, protože ke konci filmu zoufale dochází dech a možná, že budete z kina odcházet s pocitem, že Brown byl sice super muzikant, ale vlastně dost nezajímavý člověk.

Je škoda, že Taylor neměl koule na to říkat a ukazovat i ošklivé věci a zaměřil se skutečně jen na Brownovu muziku a vztahy v kapele. Svižnější režie tlačí Get on Up do nadprůměru, ale zbytečně povrchní práce s charakterem je zase výraznou přítěží. Celkově jde o lehký nadprůměr, mohlo to být však mnohem lepší. Jen by to chtělo nebát se ukázat i tu horší stránku muže, jenž ovlivnil muziku druhé půlky dvacátého století jako nikdo jiný.