Sergej M. Ejzenštejn patří bezpochyby mezi nejzásadnější filmaře všech dob, někteří by ho postavili rovnou na vrchol. Křižník Potěmkin zabírá v tuhle chvíli na nejprestižnějším žebříčku nejlepších filmů Sight and Sound krásné jedenácté místo a nedokončený Ivan Hrozný je neskutečně intenzivní schíza, kterou někdy brzo vecpu do VIM.

Geniálního sovětského montážníka si vzal na paškál Peter Greenaway, sám tvůrce, okolo nějž by šlo pohazovat podobnými superlativy, byť na méně oficiální úrovni. Jeho Ejzenštejn v Guanajuatu je první díl zamýšlené trilogie, v níž nezničitelné ikoně vzdává hold. Oscarovou biografii ale rozhodně nečekejte.

Peter Greenaway je totiž artista první třídy a jeho metafilmové hříčky jsou pověstné svojí stupňující se agresivitou a intenzitou. Bohužel jde už docela dlouho nabývat dojmu, že pokud ho lze považovat za geniálního, a že já bych se toho označení nebál, tak geniálního až příliš. Možnosti média pochopil a plně využil už někdy před dvaceti lety, kdy vznikaly jeho nejlepší kusy a kdy prohlásil, že film je mrtvý, vypotřebovaný, nepoužitelný. Přesto dál točí a tápe, kam se posunout. Nebo přesněji řečeno se nudí, protože se kam posunout nemá. Jeho nadčasová díla jako Topení po číslech nebo Dítě z Maconu se dostala na samou hranici toho, co jde s čtyřiadvaceti fotkami za vteřinu udělat a dál může jen vybrušovat svou vizi, až působí poněkud vyčpěle.

K Ejzenštejnovi nejspíš cítí moc úcty na to, aby si dovolil od jeho příběhu odběhnout k samotnému filozofování a blbnutí s audiovizuálem, takže Sergejovi vděčíme za to, že tentokrát Peter vypráví celkem srozumitelný děj. Slavný režisér vyráží do Mexika, aby zde natočil další opus, ale nakonec ho mnohem víc zaměstnává jisté pokušení. Vzhledem k tomu, že premiéru si u nás snímek odbyl na festivalu Mezipatra, zkuste hádat, o jaké pokušení jde.

Hodí se připomenout, že Greeneway měl vždy velmi... řekněme...  „renesanční“ přístup k lidské nahotě. Ženské, ale i mužské tělo je pro něj estetický objekt a s oběma těmito objekty se nebojí otevřeně pracovat na stejné úrovni. Vzhledem k námětu v tomto případě pouze s mužským tělem... Asi tušíte, kam mířím. Pokud jste ale na jeho estetiku zvyklí, sotva budete v šoku. Což shrnuje celý snímek.

Abych byl totiž upřímný, neumím si představit, jak bych na Ejzenštejna v Guanajuatu i při jeho brilantně vypiplané režii vzdávající hold sovětské montáži reagoval, kdyby mělo jít o můj první Greenawayův film. Jeho komplikovaný, ale absolutně fascinující talent je třeba naučit se vstřebávat skrze jeho méně radikální počiny a postupně se přesouvat až do dnešní doby, kdy už filmovému umění nevěří a chová se vůči němu jako dítě, jemuž se omrzela hračka, a tak zkouší, jaký nápor vydrží, než se rozpadne na kusy.