Richard Ayoade by hodně moc chtěl přestat být Mossem z IT Crowdu. Hodně moc se snaží vymanit z dobře padnoucí britcomové škatulky a dospět v umělce. Jeho celovečerní debut Jmenuji se Oliver Tate byl nasáklý snahou dát nám něco nového, něco jiného a něco hodnotného. Bohužel zůstalo jen u slušivého klipového vizuálu a spousty nenaplněných příslibů.

V Dvojníkovi Ayoade mnohé prvky, jež minule často vadily, opakuje, jen tentokrát se i při jejich přítomnosti dostává k jádru věci. Předně záleží na tom, jak moc budete u téhle adaptace Dostojevského ochotni „tolerovat“, ač to není vhodné slovo, lepší by bylo „vychutnat si“, značnou doslovnost a explicitnost, které budou někteří považovat za nedostatky.

Jesse Eisenberg je typický loser s nudnou prací, co neumí oslovit svou múzu (Mia Wasikowska), nemá přátele ani funkční rodinné vazby. Jednoho dne se ve firmě objeví jeho dvojče, ačkoliv se zdá, že si hrdina podivné podoby všímá jako jediný. Ve všem ostatním jsou oba mladíci diametrálně odlišní, dvojník je sebevědomý, bezohledný a cílevědomý. Postupně začne nad hrdinou získávat převahu a krást si jeho život.

Ayoade uhýbá od Dostojevského spíš ke Kafkově Procesu (a Wellesově adaptaci) nebo k Brazilu. Nemá smysl řešit, že jednotlivé aspekty filmu nedávají smysl podle selské logiky (proč si podoby mezi oběma jednou nikdo nevšímá, jindy si je okolí plete), od toho tu Dvojník není. Slouží k navození intenzivního pocitu klaustrofobické nejistoty, a to se daří bravurně.

Eisenberg tu hraje obě své typické polohy, obě zvládá. Ostatní mu jen asistují a nutno podotknout, že jakkoliv není v kontextu své filmografie originální, stále je působivý. Jeho rozpolcenost a ztráta kontaktu s realitou na mě zapůsobily mnohem víc, než bych u filmu zahaleného v klipově vyumělkovaném (tedy snad až příliš hezkém) audiovizuálnu čekal. Místy se opravdu dostane pod kůži.

Pokud Dvojníkovi něco vytknout, nebude to jeho doslovnost a místy přetaženost, ty naopak působí vzhledem k dnes častější módní ležérnosti v mnoha ohledech vlastně svěže a neokoukaně. Bude to spíš uhnutí od alegorie k až příliš fyzickému finále, které posouvá Dostojevského předlohu k jednoznačnému vyústění. Tahle muška trochu škodí jinak velmi preciznímu a energií nabitému filmu.