Tak trochu nevím, co si o tom myslet. To přiznávám hned ze začátku, jelikož první celovečerní film mladé autorky Sofie Šustkové rozhodně není jednoduchým dílem. Boat-movie, jak se snímek prezentuje, není jednoznačně uchopitelný žánrově, tematicky a ani vyzněním. Pojďme si ho tedy rozebrat trochu podrobněji a uvidíme, co nám z toho vyjde. Možná konečně dobrý český film!

Student dokumentaristiky Honza v civilním podání Vladimíra Polívky se vydá na Středozemní moře zmapovat uprchlickou krizi. K tomu využije plachetnici svého otce, o kterou se starají povedení sourozenci ztvárnění Jenovéfou Bokovou a Matyášem Řezníčkem. Jejich vztah je podezřele blízký, čehož si začne Honza všímat tím víc, čím větší blízkost k dívce začne pociťovat. Atmosféra na lodi postupně houstne a mezi oběma mladými muži roste napětí i kvůli odlišným světonázorům.

K čemu má tahle podoba blízko? Napětím na omezeném prostoru a tyranií jedné z postav dává vzpomenout na dnes už klasické béčko Úplné bezvětří. Popsáním zmatenosti a neukotvenosti mileniálů zase připomíná generační výpověď dvěma dekádami ošlehané Jízdy. Celkově pak lze říci, že svoboda, její podoby a rizika jsou pak nosným tématem, tak palčivým pro generaci mileniálů.

Režisérka a scenáristka Sofie Šustková má sama bohaté zkušenosti z mořských plaveb a svou náklonnost k vodnímu živlu dává najevo ve spoustě poetických záběrů. V nich se často pracuje s hloubkou ostrosti a umělecké uchopení tak nekončí jen u obsahu, ale překračuje i do formy. Pro spoustu diváků to bude jistě příliš silné kafe, o konvenční podívanou se totiž rozhodně nejedná. Pohodová letní atmosféra se střídá s napínavými a občas i trochu divnými momenty, jejichž vyznění není vždy zřejmé a nejednou převládá pocit, že by určitá pasáž ve výsledném filmu vůbec nemusela být. Což je u rozumné délky necelých 80 minut docela zvláštní.

I přes určité dětské nemoci se jedná o bezesporu sympatický tuzemský počin, který se snaží sdělit určité myšlenky, postihnout aktuální problematiku a dokonce má relativně neurážející product placement. Společenská angažovanost totiž nesklouzává k moralizování a zamyšlení, zdali se i z uprchlické krize nestává turistická atrakce, nenásilně zůstává na divákovi. Kdo dokáže udělat krok do neznáma a vymanit se ze svých zaběhlých vzorců? Už jen těmito myšlenkami se Do větru řadí jednoznačně k tomu hlubšímu, co je v našich končinách aktuálně k vidění. A k tomu chovám velké sympatie.