Britské gangsterky byly vždycky trochu jiné než ty americké. Dlouhý Velký pátek Johna Mackenzieho má k takovému Kmotrovi, Neúplatným nebo Zjizvené tváři hodně daleko, ale paradoxně to je jeho výhoda. Tahle londýnská galérka si totiž hledá cestu k divákovi úplně jiným způsobem a je dost možné, že u závěrečných titulků bude člověk spokojenější než u scény, kdy se z Pacina stává hlava Rodiny.

Dlouhý Velký pátek nabízí minimálně dvě věci, díky nimž ho z hlavy jen tak nedostanete. Tou první je samotný Londýn. Zločin se tu dělá trošku jinak než za oceánem, nestřílí se na ulicích a většina problémů se dá vyřešit tím, že dá někdo někomu pořádně po tlamě. Harold Shand si dokázal ve své čtvrtí udržet pořádek a má dobré vztahy i se svými gangsterskými sousedy, avšak město nad Temží působí celou dobu dojmem, jako že pod jeho povrchem něco bublá a jen čeká na možnost dostat se na povrch a zasvinit celé ulice. Londýn se svými továrnami, luxusními restauracemi, zaplivanými hospodami i exkluzivními VIP salónky na stadionech působí jako místo na první pohled zcela normální, ale divákovi se dokáže dostat pod kůži a z jakéhosi důvodu ho znervóznit.

Je to i tím, kdo v něm bydlí. Nejsou tu gangsteři s vychováním jako u Coppoly, jsou tu především pouliční rváči a lidský odpad, jenž se z nějakého důvodu dokázal vyšplhat až na úplný vrchol. A tím se dostáváme k druhé nejzajímavější věci, kterou film nabízí. Je to herecký výkon Boba Hoskinse. Už první scéna, v níž se Hoskins objeví, dává jasně najevo, kdo si hodlá ukrást největší kus hereckého prostoru. Prťavý Harold se možná tváří jako velké zločinecké eso, ale z jeho výrazů, těkání očí a špatně ukrývaného hněvu je jasně vidět, že tenhle gangster patří spíš na roh ulice než do nóbl hotelu a dobře to ví. Rozhodně ale nehodlá své místo opustit. Když se mu jeho impérium začne hroutit a on se přitom snaží zachovat si před americkými investory tvář, je jednoduše dokonalý. Člověk má pocit, že by se mu měl smát, zároveň k němu ale cítí respekt a když přijde o všechno, tak je mu ho snad i líto.

K vynikající atmosféře a brilantně hrajícímu Hoskinsovi si přičtěte neméně dobrou Helen Mirren, parádní soundtrack, jenž by určitě udělal radost Johnu Carpenterovi a závěr, jenž možná nepřekvapí, ale z hereckých schopností hlavního představitele vytáhne absolutní maximum. Dlouhý Velký pátek je jednoduše film, který byste neměli minout.