Za dvacet let se ještě pořád tak úplně nezjistilo, nakolik je Dědictví aneb Kurvahošigutntág následek rozvíjející se tvůrčí bezradnosti Věry Chytilové náhodou skvěle zachycující dobu, a nakolik důkladně promyšlený metazážitek a kvalitativní labutí píseň stárnoucí režisérky. Jde nepochybně o výrazný počin s charismatem, jen v poličkách se satirami byste ho u některých lidí našli vedle Americké krásy, u jiných zase u The Room. Pokračování nám v tom pořádek neudělá, protože jde vlastně o úplně jiný film, v němž se náhodou pohybují stejně pojmenované postavy.

 

Pokud byla neuchopitelná horská dráha z dvaadevadesátého zajímavá právě tím, jak nasákla dobou svého vzniku, Sedláčkova dvojka vyniká coby podivný skanzen bezčasí, který jako by byl od reality odtržený. Ne příliš důsledně abstinující Bohuš vegetí na své luxusní farmě a truchlí nad smrtí Vlastičky. Mnohem víc než smrt ženy mu však vadí, že svět se změnil a od něj se očekává, že se změní s ním. Nostalgicky prochází scénu za scénou a hledá způsob, jak zůstat stejným buranem, jak pronášet nezávazné fráze znějící jako moudra a nemuset začít "řešit věci". Zřejmě má tentokrát působit veskrze pozitivně, když v jeho depresi občas ožívá starý dobrý Bohuš z jedničky. Proč je tentokrát za kladně pojatou postavu, když minule se mu Chytilová tak trochu vysmívala za jeho naivitu a malost, není ani náznakem vysvětleno. Jako diváci můžeme tušit, že za tím stojí právě absence Chytilové, z hlediska vyprávění ale změnu optiky jen těžko pochopíme.

Snad s odstupem let opět zjistíme, o jak trefnou vizi života dnešních lidí jde, tu možnost bych nerad zavrhnul, zatím si o tom ale dovolím pochybovat. Polívkova generace se často utápí v minulosti a od rána do noci vzpomíná na staré dobré časy, to už o ní moc dobře víme. Aby s touto premisou Sedláček uspěl, musel by ji podrobit zkoušce, nabourat tuhle vizi vecpanou na každou stránku scénáře. Režisér ale jako by rezignoval a tuhle základní (nepřijatelnou) optiku přijal a přizpůsobil se jí, protože mu zkrátka nic jiného nezbylo, když rozhodující slovo měl víc než pravděpodobně Polívka. Byl to ostatně on on, kdo najal Sedláčka.

 

A co zbývá, když přední klad kultovní komedie nahrazuje přesný opak? Sled scének, jež se většinou ani nepokoušejí o vtipnou pointu. Jako další na Dědictví II totiž překvapí, že snímek ne že by byl nacpaný nepovedenými vtipy, on se o ně ani příliš nepokouší. Dlouhé pasáže se nostalgicky tlachá o nesmyslech a řeší se jakési finanční problémy, aniž by bylo vlastně vysvětleno, jakým bohatstvím hrdina disponuje (to by bylo moc konkrétní a nepříjemné). Tím nepatřičněji působí, když se humory ve druhé půli konečně dostaví a oproti melancholickému kňučení většiny děje vyznívají jako Dan Nekonečný na prknech Národního divadla. Navíc značně ospalý Dan Nekonečný, protože živočišná vesnická vitalita z jedničky je ta tam.

Důležité pro uchopení výsledného filmu bude, jestli ho chcete vnímat spíš z pohledu zbankrotovaného klauna Polívky, který chce obhájit své vidění světa, nebo věčně nespokojeného režiséra Roberta Sedláčka, jenž touží především po všeobecném uznání tím víc, čím déle se mu ho zatím nedostává.

 

Z pohledu Polívky jde o poměrně nudnou a omlouvačnou exhibici jeho ega, ze strany Sedláčka naopak o skoro enigmatickou záležitost. Jak se jeho trademarky, tedy záměrná trapnost a přepjaté postavy, nabalují na Polívkou sepsané měkké a banální myšlenkové jádro, všechny ty zajímavé excesy jako (doufám) vědomě kýčovitá Havlová, (ještě víc doufám) schválně nucené citace a variace jedničky a (přímo se modlím k bohu) okázale nevkusné Gottovo cameo vyhlížejí jako maskování vnitřní prázdnoty, jímž vlastně opravdu jsou.

Těžko se věří, že by si to jinak nejspíš přemýšlivý Sedláček neuvědomoval. K tvůrčím konfliktům mezi jím a Polívkou na place opravdu docházelo, jak Polívka sám přiznal. Doufá, že se podařilo dojít k zajímavému kompromisu mezi dvěma rozdílnými viděními světa. Já si bohužel myslím, že vznikl paskvil příliš ambiciózní na komedii a příliš upachtěný na výpověď.

 

I režijně jako by Sedláček váhal. Náročné letecké záběry parodující (opět doufám, že parodující) epičnost střídají velmi unyle vyprávěné scény, které nevím, jestli svou unylostí mají rovněž něco parodovat, ale každopádně se u nich velmi snadno usíná. Narušený timing gagů, ochotnické herectví – to vše by šlo opět vysvětlit záměrem. Nicméně by se nám pak nejspíš zavařil mozek při domýšlení toho, jaký že ten záměr vlastně byl.

Když Chytilová pracovala s trapností, tak proto, aby zobrazila trapnost doby. Nebála se do té žumpy velmi přesvědčivě ponořit a vyválet se v ní. U Sedláčka jako by využívání podobných postupů nesloužilo k ničemu jinému než k vykreslení jednotlivých scének. „Hřejivost“ a v závěru i pozitivnost Polívkovy pointy dvojznačnost originálu nemůže dorovnat. Chybí dojem většího smyslu, jenž by poháněl všechna ta podivná rozhodnutí. Třeba vypíchnutí jednoho konkrétního product placementu skrze disclaimer. Proč? Muselo to být? Nebo jde o humor?

 

Proto nejzajímavější bude během sledování přemýšlet, proč se tvůrci rozhodli tu kterou scénu zpodobnit právě takto, kdo z nich si v tu chvíli prosadil svou a co tím vlastně myslel. Celovečerní dokument o vzniku Dědictví II by mi pak přišel zajímavější než samotný film, což asi není zrovna nejšťastnější výsledek.