Od vítěze festivalu v Cannes nemůžete čekat nic normálního. Artem prodchnutí Francouzi by palmu žádné popcornovce nedali, raději oceňují novátorská či sociálně laděná díla. Švédský Čtverec naplňuje obě tato kritéria, a tak se jednalo o celkem logickou volbu. Necelý půlrok od ovací na riviéře si mohou trochu té moderní evropské podivnosti vychutnat i našinci, ať už v rámci probíhajícího festivalu Be2Can, či od zítřka v běžné distribuci. Takže o čem Čtverec je?

Základní námět vychází ze skutečné umělecké instalace, kterou režisér Ruben Östlund s producentem umístili před jednou švédskou galerií. Dílo s prostým názvem Čtverec dává vzpomenout na základní lidské hodnoty jako důvěra, péče a respekt a lidská práva. Kolem kusu humanistického umění se následně strhne agresivní marketingová kampaň, ukazující praktiky současných médií i uměleckého světa. Jak spolu souvisí nechvalně známý comic sans, ice bucket challenge a tolerance k uprchlíkům a postiženým?

Proč se k postavám dostávám až teď? Tohle totiž není příběh o nich, nýbrž o společnosti. Přepracované, vnitřně nejisté a zvnějšku teatrálně nekonformní figurky pouze symbolizují hlubší jevy v naší společnosti, boj přirozené animální sobeckosti s tolik protěžovanou solidárností. Takový je i Cristian, uznávaný kurátor muzea, o kterém si ani ke konci filmu nejsme jistí, jaký vlastně je. Postavy jsou obecně velmi plastické, opakovaně čelící svým pokleskům. Čím neupřímněji se chovají k sobě i ostatním, tím trapnějším situacím jsou vystavováni. Cristiana tak čekají potyčky s drzou bezdomovkyní, podivínskou milenkou, do své role příliš zažraným hercem, slabošským kamarádem i namachrovanými marketéry. K vyniknutí bizarnosti ve zdánlivě všedních situacích přispívá i kamera, vyžívající se v dlouhých, často statických záběrech a propracované kompozici. Ale kdo by čekal nějakou jednoduše přístupnou formu, že.

Ruben Östlund v posledních letech platí za jednoho z nejzajímavějších severských filmařů. Sevřená vztahová studie Vyšší moc i civilní psychologický thriller Hra v posledních letech zaujaly silou myšlenek a zároveň vztažností ke každodenní realitě. V tomto duchu pokračuje i Čtverec, který je Östlundovým prozatím nejrozmáchlejším dílem, a to po všech stránkách. Masivní délka 142 minut odráží přehršel motivů a společenských anekdot, jež na nás Östlund valí. Občas se zdá, že bojuje až moc; množství načrtnutých situací škodí vnitřní soudržnosti díla, identifikaci s postavami i prosté gradaci. Přeskakování různě emočně silných momentů nakonec vede až k občasné zdlouhavosti, již nasadí korunu neprvoplánový závěr. Čtverec je přesně tím typem filmu, který se v Cannes líbí, ale běžný divák ho nejspíš neskousne. Jak na tom asi budete vy?