I kdyby Billy Wilder natočil jen Někdo to rád horké a pak se na film vykašlal a věnoval se pěstování celeru, byl by považován za legendu. Tenhle klasik ale natočil mnohem víc filmů, které stojí za zmínku. Byt vznikl rok po fenomenálním úspěchu dobrodružství Daphne/Jerryho a Josephine/Joea a i když na první pohled jde o klasickou komedii, při bližším pohledu člověk zjistí, že tomu tak není.

Byt sice nabízí jednoduchou zápletku s romantickou linií a tak nějak je to celé jako víceméně vždycky o tom, jak chudák ke štěstí přišel a ještě se mu podařilo sbalit Shirley MacLaine. Na druhou stranu Wilderovi nestačilo natočit „obyčejnou romantickou komedii.“ Je tu totiž vynikající Jack Lemmon, jehož Bud je prototypem obyčejného, průměrného a naprosto nezajímavého chlápka, kterého by si člověk nevšiml, ani kdyby ho srazil autem, ale právě z téhle průměrnosti si udělal Wilder největší výhodu. Byt je sice komedie, ale ošklivé a neosobní prostředí pojišťovny, kde stovky lidí vykonávají neustále jednu a tu samou práci, působí do jisté míry velmi depresivně a mrazivě. Při sledování Bytu má člověk zkrátka neodbytný pocit, že kdyby se Wilderovi chtělo, bez problémů by ze své romantické komedie udělal psychologické drama, ze které by se nemusel stydět ani Terry Gilliam.

Přesto se ale Wilder rozhodl držet papírově jednoduššího žánru a odvedl zatraceně dobrou práci. Jak už bylo řečeno Lemmon odvádí v Bytu jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů. Budete ho mít rádi, budete mu fandit, budete s ním soucítit a budete mu přát, aby si před závěrečnými titulky padnul do náruče s ženou svých snů. Wilderovi jako scénáristovi se podařilo hlavního hrdinu vybalancovat tak, že nepůsobí nudně ani zbytečně vtipně. Ta průměrnost a zaměnitelnost je u Buddyho zkrátka stoprocentní. Ke skvěle napsaným postavám si navíc přidejte jako vždy wilderovsky chytré a vtipné dialogy a máte tu film, který ani téměř po padesáti letech nezestárnul.