Blízká setkání třetího druhu vznikla ve stejném roce jako první díl Hvězdných válek. Právě tahle skutečnost inspiruje k věčnému srovnávání Lucasova velehitu s přemýšlivým dílem jeho věčného kamaráda Spielberga. Spielberg vychází s takových komparační hry jako dospělejší filmař, který sice hledí do vesmíru s velkou nadějí (a s myslí otevřenou), žánr sci-fi mu ale neslouží jen k rozmarnému blbnutí. Fór je v tom, že Blízká setkání nejsou intelektuálně zbytnělou meditací o rozměrech Vesmírné odyssey, ale chytlavým nástinem toho, jak by asi mohlo vypadat první rande s přáteli z vesmíru.

Spielberg zvolil velmi volné vyprávěcí tempo, které umožňuje to, aby naplno vyznívaly neodbytné obavy z kontaktu s neznámou civilizací. Blízká setkání jsou chytře sestavena z tísnivých až děsivých momentů, které sice neavizují přímo apokalypsu jak ze Dne nezávislosti, celý film díky nim ale nabývá krásné „neurotické“ atmosféry. Vrcholem je samozřejmě psychicky vyčerpávající scéna s malým chlapečkem, Spielberg však osobní momenty chytře přiživuje i odtažitými výjevy z práce vědeckého týmu. Divák je při nich vytrvale drážděn ještě víc než postavy – často mu nezbývá než ještě o pár sekund déle hledět na vyjevené oči, bez znalosti toho, kam že to vlastně hledí.

Tohle „oddalování orgasmu“ Spielberg při zvoleném tempu precizně a trpělivě vytěžuje, což se mu pak chytře sčítá i v samotném finále. To z dnešního pohledu možná ztrácí leccos ze svého kouzla (průsvitné pidižvíky s velkými kukadly jsme už viděli v příliš mnoha knihách a filmech), pořád je v něm ale dost magie, aby Blízká setkání nevyčpěla ani po třiceti letech. Koneckonců, je to právě magie a tajemno nacházené v jednoduchých věcech, které vynesly Spielbergův opus mezi nejlepší filmy historie. Vždyť k dvěma hodinám nervózního bádání nepotřeboval víc než hromadu hlíny, pět hudebních tónů a jednoho usměvavého chlapečka.

A účast Francoise Truffauta je samozřejmě milým bonbónkem ...