Anihilace je tak osobitým a zajímavým počinem, že ji ani pár dní po online premiéře (o tom za chvilku) nechtěl nikdo z redakce recenzovat. Ono totiž uchopit tenhle film nikoliv za správný, ale vlastně jakýkoliv konec, může být skutečně ošemetné. Stejně jako v případě Ex Machiny si totiž Alex Garland, napsal a zrežíroval sci-fi, která má tolik významů a čtení, že v podstatě jakýkoliv divák googluje "co jsem to sakra právě viděl?" ještě během závěrečných titulků. A nebohý recenzent pak dostává v diskuzi sodu za to, že něco nepochopil nebo přehlédnul, nebo hůř, vyžadoval snad od scénáře srozumitelnou nalejvárnu dopovanou epickými vizuálními efekty.

Ale abyste věděli, že se komentářů nebojím, nakonec jsem se o výpravu do Oblasti X, kterou obestírá tajemná mlhovina, přihlásil dobrovolně. Zatímco Natalie Portman v ní bude hledat zatoulaného manžela, já se budu pokoušet najít smysl Všehomíra a důvod, proč tahle sci-fi báchorka vlastně nešla do kin. Obsazení (kromě Portmanky a Garlandova oblíbence Oscara Isaaca je tu třeba i Tessa Thompson nebo Gina Rodriguez) by to zcela jistě utáhlo, tím spíš, že se po chlapácké výpravě vojáků do rozpínajícího se tajemna vydává výhradně ženský tým vědkyň.

Anihilace: FOTOGALERIE

Ano, holky tam jdou bez skafandrů a švýcaráků, ale nečekejte naivní husičky jako v Prometheovi nebo Vetřelec: Covenant. Ačkoliv je podivné prostředí, unikající z meteoru uprostřed americké pustiny, evidentně nezmapované a vyplatila by se alespoň základní ochrana, o technické přehmaty v Garlandově snímku vůbec nejde. Tohle není technokratická sci-fi, mnohem spíš u ní budete bombardováni emocemi a rozjímavou atmosférou. V tom se Anihilace velmi, velmi podobá Ex Machině. Ženské hrdinky tu nejsou nasoukané skrz povinné kvóty, Garland volbou ansámblu i slabin svých charakterů sleduje jasně vytyčené cíle, ale rozhodně nehodlá divákům nic usnadnit. Tápat budete nejen v nitru postav, ale i v houštinách, kterými prostupuje mimozemské jsoucno, jež pozemští vědci nazývají Shimmer (mihotání).

Mihotání způsobuje nejen rozptyl slunečního světla, což vytváří v lese zajímavé optické efekty, ale rozptyluje i DNA čehokoliv, co potká. Prostě ji jako zvídavé dítě rozebere a znovu složí podle vlastního uvážení. To vede k zajímavým experimentům, jež začínají u rozkvétajících srnek nebo podezřele zubatých krokodýlů. Další příklady si s dovolením nechám pro sebe, ale jakmile se mimozemská síla začne montovat do lidských schránek, jde do tuhého. Panikařící postavy začnou mluvit o hříchu a zatracení, zatímco se jejich tělesné schránky mění k nepoznání. Kam tohle spěje? To je otázka, na níž film nehodlá dát snadno odpověď, což může mnohé diváky frustrovat.

Garland totiž odmítá používat berličky v podobě snadno stravitelných klišé. Jeho snímek je adaptací knižní série, ale v mnoha ohledech se vydává jiným směrem než předloha a má víceméně uzavřený děj. Kniha vám nabídne víc odpovědí na základní otázky, které Garland i kvůli střízlivé stopáži nechává na divákově interpretaci. Snímek je zase ucelenější a plný okamžiků, které vás budou pár týdnů budit ze sna, bez ohledu na to, jestli se vám dílo jako takové líbilo či nikoliv. Pomyslné vrcholy snímku jsou přitom triumfem audiovizuálního pojetí a plíživého děsu, nikoliv scénáristického i hereckého vyvrcholení. Natálka i ostatní zúčastnění odvádí povinný standard, ale je to právě Garlandův psychotropní "look", který diváka v mnoha momentech zaskočí žánrovým přeskakováním mezi transcendetální dialogovkou a čistým hororem. Místy se mimózností mimozemského života Anihilace trochu podobá nezávislárně Pod kůži se Scarlett Johansson. Ta je ovšem mnohem sobečtější vůči divákovi a podle mého o dost horší než její knižní předloha. Anihilace je mnohem stravitelnější, ale rozhodně není tak user-friendly, jak asi mnozí čekali.

Už dlouho jsem nezažil tak příjemnou husinu z něčeho neznámého, co se vzpírá všem pravidlům a předpokladům. A v tom je jádro pudla. Anihilace má velký dojezd a chuťový ocas. Kdybych ji psal pár minut po zhlédnutí, možná bych byl i příkřejší a tvrdil bych, že snímek potřebuje dramaturga jako sůl. Teď mi ale dochází, zvlášť při srovnání s Ex Machinou, že Garland má prostě svůj styl, jehož poznávacím znamením je, že jeho snímky postrádají jednoduše přežvýkatelnou katarzi. Anihilace má své finále v podobě střetu s mimozemskou inteligencí, jde o scénu, která pošimrá mozek i nervy, ale nedá se říct, že by se při ní divák uhodil do hlavy a vykřiknul "aha!".

Něco takového přitom zjevně studioví hlavouni z Paramountu vyžadovali a po testovacích projekcích se lekli Garlandovy auteurské drzosti. Za režiséra a scenáristu se ovšem postavil scenárista Scott Rudin a projekt tak nešel na přetáčky, ale rovnou do šuplíku. Až Netflix tuhle statečnou sci-fi vysvobodil, i za cenu toho, že teď streamovací službě všichni nadávají, jak film okradla o tradiční kinodistribuci. Omyl, kdyby Netflix Paramountu za Anihilaci štědře nezaplatil, pravděpodobně by se v USA dočkala limitované premiéry a do českých končin by vůbec nezabloudila. Velké plátno by Garlandovým myšlenkám určitě slušelo, ale domácí kino je dostane k většímu publiku. A to je nakonec dobře, protože ačkoliv se Anihilace vzpírá mainstreamovému vkusu, rychle si buduje kultovní status mezi hrstkou věrných. Asi k nim postupně začínám patřit, jakkoliv nehodlám brblající většinu obviňovat z toho, že něco nepochopila nebo přehlédla. Tahle maličká sci-fi prostě není o velkých gestech, paprskometech nebo anglicky mluvících mimozemšťanech. A to je dobře, protože i filmový vesmír má být přece co nejpestřejší.