Neukojila Jumanji vaši hravost? Nesmutněte. Jon Favreau rozkládá na podlahu další stolní hru s devastačními účinky, jež vám snadno mohou doložit, že hrát neznamená vyhrát a že heslo "sláva vítězům, čest poraženým" může nést dost brutální význam. Alespoň pokud si vytáhnete špatnou kartu, kde se místo cvrnkání do panáčků ztrácí čas s ochranou rodinných souputníků před černou dírou nebo agresivními praještěry. A kde vám křečka bez milosti odpálí galaktickým dělem. Zathura vyzývá velké hráče a posílá je i s barákem na oběžnou dráhu kolem Saturnu, u níž sondují ďábelští Zorgoni nebo zbloudilí kosmonauti... a scenáristický tandem David Koepp - John Kamps, "vyvážený" to dvojblok složený z autora předlohy k Válce světů nebo Mission: Impossible a slovutného iniciátora legendy jménem Power Rangers: Film (jakto že ho ještě nikdo neoddělal? :-), kterým padla do oka další z knížek Chrise Van Allsburga.

Co knížek, spíš knížeček (k nímž se Allsburgově "knihografii" pochopitelně počítá i Jumanji), které si rozhodně nepleťte s tlustopisy Toma Clancyho. Van Allsburg píše rychle a stručně (prý 32 stran), což mi v souvislosti s adaptací jeho dílka dává náramný smysl. Hlava vám to bere správně - obšlehnutý nápad a nové nástrahy, které v porovnání s Jumanji musí vybruslit i z nemilé prostorové stísněnosti. A přitom oněch nástrah není mnoho, trápí je jednotvárnost a mnohdy marně vyhlížejí nové pasti "do party", Zapomeňte proto na honičky v ulicích a šarvátky se CGI opicemi, ale bez úpadku divácké důvěry zavětřete jeden baráček na solidním digitálním pozadí (vesmírné objekty jsou často trikově vysmejčené), v němž se kupodivu i tak mohou dít půvabné věci.

Půvab nese hlavně Favreauova volba retro stylizace, která protentokrát není jen trapným hledáním vytáček před kritikou nedokonalých počítačů a autorské strnulosti. Favreau si do filmu s nadhledem přizval starého robotického plecháče, ještěrky ušité z latexových masek a obskurní vesmírné flotily, které dohromady odkazují k poetice raných dobrodružných výprav z hledišť kinosálů. Tenhle přístup operuje s jasně identifikovatelným kouzlem, ale na rozdíl od spousty jiné konkurence působí velmi konzistentně, protože důmyslná hra ve starosvětsky vymalované krabici kombinovaná s loutkami Stana Winstona, hlasem Franka Oze a pečlivě připravenými explozemi nábytku, zabaluje Zathuru do podmanivé aury dávno zašlých časů. Jedno zdali těch filmových v první půlce 20. století, nebo těch vašich dětských, kdy jste s menším bráchou snili o stejném vzrůšu na oběžné dráze.

Takovéhle kouzlo jsem z Jumanji nenasál, a přestože "originálu" Joea Danteho přiznám větší drive, akčnost i chytlavější herecké tváře, celkovým feelingem jej musím jistě zařadit až za Zathuru. I v ní je sice výchovný rozměr podáván neohrabaně, i v ní se mentoruje o rodinných hodnotách lámáním frází do slavných chřtánů (otcovský Tim Robbins mi fakt nesedl) a i Zathura vám ukáže, že katarze velkých filmů nemusí být ani trochu pocitově očistná, ale sympatizanty s Favreauovým sněním o nevinné historii to odradit nemůže. Se samozřejmým přihlédnutím k Favreauově formální vykutálenosti, která se neohlíží pouze ke starým monstrům a začátkům sci-fi, ale dnešní přístup k filmové pohodě pro celou famílii ozvláštňuje hororovými metodami. Dětsky hororovými pochopitelně, jen tak aby se caparti na vedlejších sedadlech nervózně zadrápli do máminy ruky, když se ve skulině pod dveřmi komíhá stín děsivé kreatury anebo když je jeden z hrdinů proti své vůli "deportován" do sklepa.

Se Zathurou si budete zkrátka prozpěvovat durovou melodii, kterou vám občas okoření dospělácké převrácení režijních rutin (westernový souboj děcka s robotem nebo láska na první pohled rulují) a sem tam znepříjemní nejistí dětští herci, kterým sice pasuje do tlamek bratrské hašteření, ale ne tak jednoduché emoce posílané přímo do kamery. Ale ani ti nevytáčí, protože jejich hra na nic netušící kůzlátka vyhlížející galaktickou popravu ("NAVŠTÍVÍ VÁS ZORGONI" a následná etuda na téma "možná si přijdou jen přátelsky popovídat") není o moc méně sympatická než kolemjdoucí hrdina z MTV Dex Shepard.

I proto suverénně nejhorší průvodní jev prokousávání skrze Zathuru vyplynul z účasti Kristen Stewartové. Slečna, kterou si určitě pamatujete jako dceru Jodie Foster ve Fincherově Úkrytu, nám roste mnohem nebezpečněji než Emma Watson nebo svého pubertálního času Elisha Cuthbert, takže už teď vám při sledování jejího sesterského rochnění v posteli může být hodně horko. Kristen byla evidentně ponoukána, aby i v rámci neútočné rodinné srandičky byla sexy, a tak poletuje po pokojíku ve spodním prádle, což vás může snadno svést ke stejným mentálním pochodům jako mě. Nebudu se vám divit, když se po finiši titulků rychle přesunete k počítači a začnete lovit její fotky z útrob internetu. Znám to. Kristen je setsakramentská "hot chick"... čtrnáctiletá "hot chick", jak mi po pár hodinách sdělil Falcoňácký presskit. Jediné pravé nebezpečí tak ve vesmírném honu za Zathurou čeká na pánské osazenstvo s fungující hormonální soustavou. Že jste ze dne na den metamorfoval v pedofila se totiž okolí nevysvětluje zrovinka snadno...

PS: Uff, IMDb říká čerstvých patnáct. :-)