Stanley Kubrick je jeden z největších filmařů všech dob. To berme jako fakt bez ohledu na to, že se samozřejmě mohl někdy někomu netrefit do vkusu. 2001: Vesmírná odysea, Mechanický pomeranč, Full Metal Jacket, Osvícení, Spalující touha, Spartacus nebo Barry Lyndon jsou filmy, které předběhly svou dobu. Ale spousta fanoušků má po zhlédnutí těchto klasik pocit, že jsou s mistrem hotoví a že hlouběji do minulosti k snímkům, které byly přeci jen menší a dnes ve stínu těch slavnějších, se nepropracovali. A přitom je to obrovská škoda!

Zabíjení Kubrick točil ještě před třicítkou, ale nějakou práci už za sebou měl. Jeho nejslavnější snímky však měly teprve přijít. A ve srovnání s nimi může Zabíjení na první pohled skutečně působit poněkud lacině. Už proto, že jde v podstatě o žánrovku. Skupina zlodějů se rozhodne ukrást dva miliony dolarů ze sázkové kanceláře během ostře sledovaného dostihového závodu. Plán je prakticky dokonalý, každý ví, co se od něj očekává a všichni mají motivaci necuknout v poslední chvíli. Jenže stačí jeden slabý článek a bezchybně připravená loupež se promění v katastrofu. A ulice San Francisca zrudnou krví. 

Zní to béčkově? Nejste sami, kdo si to myslí. Studio bylo téhož názoru a poslalo Zabíjení do kin jako „ten druhý film“ přilepený k westernu Bandido, takže ano podle definice béčkovosti skutečně o béčko jde. Jenže béčko od Kubricka je přeci jen něco trošku jiného. Během necelých devadesáti minut tu totiž budoucí režisérská superstar předvede věci, na jaké konkurence tehdy koukala s otevřenými ústy. I na malém prostoru dovede představit dobrých deset postav a přitom prakticky žádná není černobílá. Stačí jediná scéna a krátký dialog a budete vědět, proč se do tohohle kšeftu zapojil ten či onen a že u velké části hrdinů ve skutečnosti nejde jen o to, že kradou kvůli tomu, že jsou prostě zloději. Často nejsou. Často je k tomu vedou pohnutky, které jsou přinejmenším pochopitelné. A navíc se všichni bojí následků, toho, že to nevyjde a začnou dělat chyby. Ty ovšem vyplývají z jejich charakterů, ne z toho, že si to přeje scenárista. S dialogy mimochodem pomáhal Kubrickovi spisovatel a autor drsných detektivek Jim Thompson, jenž napsal i předlohu pro Peckinpahův Útěk nebo Vrah ve mně. U Zabíjení je však možná důležitější to, jak je natočené. A natočené je skvostně. 

Kubrick se rozhodl vyprávět nechronologicky, často jednu událost vidíme z několika úhlů pohledu a postupně se tak před divákem vytváří komplexní obraz jednoho zločinu. Ten reálně trvá jen pár minut, ale Kubrick místo toho, aby stříhal během samotné akce z jednoho hrdiny na druhého, dá prostor tomu prvnímu, aby dohrál svůj part a pak se v klidu věnuje dalšímu. A pak dalšímu a pak dalšímu. Přičemž často skáče v čase dopředu a dozadu, nikdy však nevznikne chaos a režisér má vyprávění celou dobu absolutně pod kontrolou. Až do samotného mrazivého finále. 

Na rok 1956 je navíc Zabíjení natočené neskutečně svižně a zábavně. Tempo, nápaditost a práci s atmosférou a napětím by mu mohly závidět i současní filmaři. A možná vlastně i závidí, nebo mu přinejmenším skládají hold. Ke Kubrickovu zlodějskému béčku se odkazuje Christopher Nolan v úvodní scéně Temného rytíře, Coppola v Kmotrovi a Cameron ve dvojce Terminátora si vypůjčili jeho scénu s květinami, ve kterých se ukrývá zbraň, a nechronologické vyprávění Tarantinových Gaunerů vychází také odtud. A když Kubrickovo Zabíjení milují tihle čtyři, tak už asi nemá dál smysl přesvědčovat vás, že byste ho taky měli vidět. A že V.I.M. je v tomhle případě naprosto zasloužené.