Jim Carrey se nezastaví před ničím ani ve svém požehnávajícím věku. Už to není co to bývalo, ale spousta efektních neopakovatelných gumových grimas z něj stále dělá eso číslo jedna. Eso číslo jedna, které má fakticky smůlu na scénáře a filmy obecně a ty grimasy zůstávají jediné, co v jeho posledních filmech zbývá. Naštěstí je tu Yes Man (v redakci mu říkáme Anopán), který vypadá i ve třetí ukázce schopně, i když… ne tak schopně jako minule a předminule. Roztahané dvě a půl minuty ve světě souhlasícího chlápka odhalují nepříjemnou pravdu – čím méně se v tomhle filmu střihá, tím méně vyzní jednotlivé frky, fóry a obličeje, které působí s přehledem jen ve chvílích, kdy jsou nacpané jeden za druhým do drtivé kanonády. Pokud v traileru dojde na delší scénu s dialogem, Yes Man najednou ztrácí tempo a šmrnc. Se střídavým úspěchem ho zvládá nahodit zpátky, ale pak se tenhle vrtkavý scénář začne opakovat stále dokola a to už začne trochu smrdět. Než se trailer napojí na osvědčené zakončení a dojede do cíle s uspokojivým přehledem, uplyne hodně rozpačité vody, která hovoří cosi o tom, že z toho místo geniálního návratu na komediální scénu může být zase jenom prostý průměr. Snad to nebude až tak zlé, ale už začínáme být opatrní.
