Udílení Oscarů máme letos za sebou a my už známe všechny hlavní vítěze a poražené. A zatímco většinu oceněných kousků už jste pravděpodobně viděli, jeden z laureátů krouží pořád trochu pod diváckým radarem. Drama Women Talking od režírující herečky Sarah Polley, kterou si asi pořád nejvíce pamatujeme ze Snyderova Úsvitu mrtvých, sice neuspělo mezi nejlepšími filmy, režisérka si však malinko překvapivě odnesla sošku pro nejlepší adaptovaný scénář. Opravdu se tady ovšem vyklubal jeden z nejlepších scénářů uplynulého roku, nebo jde naopak o jeden z případů nepochopitelného vítěze, jenž dostal Oscara vlastně pouze za výrazné téma?

Námět i samotný příběh opravdu zpočátku láká na velmi silný a hutný zážitek. Scénář vychází z novely spisovatelky Miriam Toews, která se inspirovala děsivými událostmi ve skutečné náboženské komunitě. I ve filmu se tak do jedné podobné kolonie podíváme. I když se děj odehrává v roce 2010 (nejedná se o spoiler, tato skutečnost je ve snímku zmíněna velmi brzy), tamní osada žije, jak kdyby se čas zastavil o pár staletí dříve. A to se bohužel týká i místního chování k ženám. Zdejší manželky, ale i babičky či dospívající mladé dámy nejen, že jsou negramotné a je jim upřeno i základní vzdělání, hlavně jsou však opakovaně znásilňovány, mláceny či psychicky týrány. Po jednom z dalších děsivých incidentů je skupina mužů zatčena a odvezena do blízkého města. A zatímco zbytek mužského pohlaví odjíždí situaci vyřešit, ženy zůstávají v jejich osadě, kromě přítomnosti tamního učitele, prakticky samy. A stojí před závažným rozhodnutím – zůstanou v komunitě, budou s manželi bojovat, nebo během jejich nepřítomnosti odejdou?

Ano, samotný námět je vážně velmi silný a na první pohled slibuje po herecké i scenáristické stránce velmi výraznou i podnětnou podívanou. Jenže svůj potenciál dokáže naplnit pouze v jedné z těchto kategoriích. Jak se totiž dalo z trailerů i obsazení tušit, zde nás opravdu čeká velké herecké cvičení a prakticky každá z žen tu má svůj prostor zazářit. A Claire Foy, Rooney Mara i čím dál lepší Jessie Buckley využívají svůj prostor na maximum a docela se divím, že zrovna je oscarové nominace minuly. Tohle je totiž přesně ten druh snímku, jenž vám může vyhrát zlatého plešouna levou zadní a dokáže z vás vyždímat všechen herecký potenciál. Jenže to je skoro také všechno, co oscarový vítěz nabízí.

S větší nadsázkou by se dalo říct, že Women Talking patří do stejné kategorie filmů jako Hadi v letadle či Medvěd na koksu – tedy mezi snímky, z jejichž názvu se o ději i samotném počinu dozvíte prakticky všechno, co potřebujete. Tady jsou prostě ženy zavřené ve stodole a 100 minut pouze mluví a mluví. A bohužel nedebatují nijak zajímavě či způsobem, aby byl divák nucen se o tématech zamyslet. Novinka měla potenciál stát se velmi výrazným zástupcem feministických filmů, v němž se rozebírají opravdu závažné a důležité motivy – postavením žen ve společnosti či sexuálním násilím počínaje a otázkami viny a víry konče. 

Jenže žádné z těchto témat (včetně zasazení do roku 2010, které je tu  jen jednou zmíněno) není dostatečně rozebráno a scénář se jen pohybuje po povrchu. Jenže zároveň se snaží být tak chytrý a naléhavý, až je v jistých okamžicích nechtěně směšný a strašně šustí papírem. Když totiž skupinka negramotných žen mluví vzletným a květnatým jazykem, jak kdyby o den dříve přečetly knihu filozofie a poté to dokleply studiemi o společenském uspořádání, působí snahy o přesah a jakékoliv myšlenky poněkud toporně a divák mnohým vážným proslovům opravdu moc nevěří. 

Což je škoda, protože v jistých náznacích a momentech má snímek potenciál stát se silnou podívanou. Jenže místo toho značně vyšumí do ztracena, což padá na vrub také nevýrazné režii Sarah Polley. Ta se snaží být sice se svým stylem správně komorní a intimní, i kvůli šustícímu scénáři se ale tyto snahy míjí účinkem, tempo je až příliš pomalé a k závěru začne být její autorská ruka takřka úmorná.

Přehrajte si trailer Možná budu na Women Talking až příliš zlý, ale tento kousek je pro mě zkrátka typickým příkladem laciného oscarového kalkulu, tedy produktu ušitého na míru přesně pro akademiky. Máme tu velmi podnětné a důležité téma, které vybízí k získání alespoň jedné sošky tak nějak automaticky, známou předlohu, několik hereckých koncertů a aby byl úspěch zaručen, asi pět vět tu řekne u Akademie oblíbená Frances McDormand. A sázka na jistotu zase vyšla. Ve skutečnosti se ovšem za zajímavou látkou, jež zasloužila mnohem šikovnější péči, skrývá naprosto prázdné a ploché dialogové cvičení, které vás spíše unudí, než přinutí k zamyšlení. Zkrátka jedna z těch oscarovek, na níž se brzy zapomene.