Jak by řekl Ivan Horník – To by člověk blil, Milane. Při sledování ukázky na Winx Club se totiž dávící reflex dostaví do deseti vteřin. Pokud si myslíte, že když jste přežili létající poníky, uřvané pokémony i morfující Strážce vesmíru, jste připraveni na všechno, tenhle trailer vás rychle vrátí na zem. Odporně animované holky/víly, které v obličeji vypadají, jako kdyby prošly rukama opravdu hodně opilého plastického chirurga, se chovají jako dvanáctileté puberťačky, jež by člověk s největší radostí přetáhnul lopatou přes hlavu. Všichni tu jsou veselí, růžoví a podle všeho totálně zfetovaní. Winx Club zkrátka dokáže i na ploše těch několika málo desítek vteřin ukázat, že hranice špatného vkusu, odpornosti a hlouposti se dají bez problémů posunout ještě dál, než by kdokoliv kdy mohl doufat. Veselý popík jako zvuková kulisa je jen posledním nakopnutím do slabin dobrého vkusu. Na druhou stranu dokážu si dost dobře představit, že s partou dobrých a správně naladěných přátel by návštěva kina mohla být nezapomenutelným zážitkem. Už jen kvůli světelným mečům a rychlopalnému zajícovi.