Když umělec tvoří, vstupuje do určitého kontextu. Své dílo prostě neháže do vzduchoprázdna, ale uvádí jej za určitých okolností, v jistý čas, dobu a místo, v rámci momentální poptávky i společenských nálad. A samozřejmě vstupuje i do prostředí, které už nějak zformovali umělečtí kolegové se svými výtvory. Nejde se od nich odstřihnout. A nelze je přehlížet a opomenout, když je někdo po letech v podstatě jen opakuje.

DiCillův dokument o The Doors čelí i po dvaceti letech přímé konfrontaci s biografií Olivera Stonea. Vlastně jí dělá velkou službu, protože ukazuje, že hraný film z roku 1991 byl jednak velmi důsledný v interpretaci skutečných událostí, a zároveň sugestivně vystihl dobovou náladu a to, jak do ní hamtal Jim Morrison. Stoneův film postavil pomník „prorokovi obscénnosti“, vystihl, proč je Morrison pořád adorován jako ikona, jako takřka romantický vzor rockového bohéma, který kolem sebe kopal zatraceně upřímně. I když byl na drogách nebo v deliriu. V hraných The Doors byla zručně zpracována životopisná fakta i jejich souvislosti, tak jak je mj. zachytili Hopkins a Sugerman v knize Nikdo to tu nepřežije. Zkrátka se tu zabetonovala oficiální interpretace, jakýsi mýtus o citlivém fešákovi a jeho třech hudebních přátelích.

Nový dokument k téhle interpretaci nepřispívá zhola ničím novým! Opakuje se zažitý pohled, známý hrdinský příběh hudebních věrozvěstů, kteří pomáhali změnit svět. Už mnohokrát líčený portrét je zpátky v trochu jiném hávu. DiCillo a žijící Morrisonovi parťáci sice sesbírali hromadu „raritních“ záběrů a archivních vykopávek, ale složili je v docela tuctový portrét, který známou historii nijak neprohlubuje. A nepřináší do ní čerstvý vánek ani co do informací, ani po stránce emocionální. Jsou to jen zručně slepené střípky, z nichž leze mozaika, kterou už ale máme dávno našprtanou z hudebních učebnic. I my, co The Doors nějak neprožíváme...

Je samozřejmě potěšující vidět autentické momentky. Sledovat Morrisona sjetého, váhajícího, šaškujícího i provokujícího. Ještě z větší blízkosti poznávat, „jak to tehdy doopravdy bylo“. Jenže ty skutečné vzpomínky se k sobě nepojí zdaleka tak intenzivně jako ve Stoneově filmu. DiCillo je dokonce vypráví takřka rutinně, protože často jen vizuálně dokresluje to, co svým monotónním hlasem řekne Johnny Depp. A do toho přehraje všechny velké hity kapely. Nic nového, nic osobitého, nic odvážnějšího nebo působivějšího jeho portrétování nepřinese. Bohužel se tím zase jednou ukazuje, že ikony nezávislého filmu můžou sklouznout k mnohem tuctovějším řešením než kdejaký mainstreamový filmař. Akorát jim to díky auře tvůrců nesvázaných středním proudem tak nějak projde.

Tohle barvité téma, ta revolučně naladěná doba a ten bezuzdný Jim Morrison si každopádně zasloužili jakýkoliv jiný, jen ne rutinní přístup.