Jsou filmy, u nichž mají pánové strategickou výhodu. Krvavý sport, Sexbomba od vedle, Komando, Nenasytné zadečky 4... znáte to. Na první pohled by do téhle kategorie měl spadat i telefonující cizinec, jenž osmdesát minut šikanuje krásnou Camillu Belle. Nejen že má nádherné jméno a sladký obličej na pomezí Elishy Cuthbert a Selmy Blair, ještě se nám promenáduje po bejváku ve fešném oranžovém trikotu, v němž vyniknou její dispozice v hrudníkové oblasti. K tomu krásné vlasy, líčení tak perfektní, že by i Hvězdný tým Petra Lesáka mazal zpátky na make-upovou základku, a pusa neustále lehce pootevřená. Bohužel Na lince je vrah je natolik zrůdné dílo, že i krasotinku Camillu jsem po závěrečných titulcích nenáviděl natolik, že bych snad i podepsal smlouvu s Luciferem, aby mi už nikdy nevlezla před zorničky.

Její tvář je jako stigma. Navždy bude připomínat trauma, které posvětil Simon West. Náhodný hitmaker s Con Airem, jindy naopak devastátor Lary Croft, si usmyslel provětrat vzduch okolo teenagerského hororu. Proto si nabrnknul jednu křehkou fešandu, pronajal luxusní vilu a zapojil telefonní linku... a volal a volal. Camilla toho dne pečovala o dvě děti, v televizi nic kloudného nedávali, a tak ji nenapadlo nic lepšího než zvedat telefony a poslouchat neznámého otrapu, kterak funí do telefonu. Nic proti tomu, pecka se dá vyloudit z lecčehos. Jenže vzpomeňte si na hovor s Drew Barrymore ve Vřískotu, natáhněte jej na osmdesát minut, vyškrtejte slova vraha a vynechejte krev. Gratulujeme, právě jste dostali scénář k jednomu z největších hitů letošního roku.

Doba je krutá. Člověk při pohledu na námět doufá ve scenáristického následníka Collateralu, Telefonní budky nebo Úkrytu. Marně, a proto může mapovat jen vakuum. Ohodnotit Westův počin jako ukázkovou snůšku klišé je v podstatě pochvalou, která v sobě ukrývá příliš mnoho jiskřivosti i zábavy. V Na lince je vrah se klišé roztahují do neskutečné šíře, napříč ničím, jež vyplňuje jen Camilla chodící vystrašeně křížem krážem po vile. Nevěříte? Budete muset. Už čekání na konec expozice by šlo co do útrpnosti srovnat s vyhlížením Ježíška, když je vám osm let a hrozně moc toužíte po autodráze, barevných křídách a plakátu Eminema. Pod vánočním stromkem alespoň čeká happy-end. Ne tak v „lince nebezpečí“, kde se prvních dvacet minut jen směřuje do blízkosti domovního telefonu, aby se nakonec celou hodinu (!) čekalo na vypjatější telefonát.

Jen co se lepá hrdinka dovtípí, že ji na lince kdosi obtěžuje a že má začít hysterčit (mimochodem, odvodí tak už ze dvou „funivých“ telefonátů), může se spustit nehorázně trapná bytová turistika. Jednou se ozve rána v ložnici, podruhé v pokojíku, potřetí se rozsvítí světlo v chatě pro hosty, načež titulní sexyna uchopí pohrabáč a začne se procházet po temných chodbách, schodech a občas dokonce i vykoukne na terasu. Tato vzrušující náplň čítá dobrých osmdesát procent stopáže. S přihlédnutím ke Camilliným proporcím to zprvu nevypadá na špatně strávené chvilky. Velká herečka z ní asi nikdy nebude, občas vypadá jako patnáctileté děcko, ale pořád jsou to příjemnější vyhlídky než jakákoliv ochutnávka z české kinematografie. Jenže po dvou lekačkách s kočkou a po prvním zlověstném setkání s uklízečkou, když už i vaše chlípné myšlenky ovládne stereotyp, dojde nepokojným hormonům, že na filmy neslintáme jen kvůli dobře vyvinutým hnědovláskám.

Simon West víc věří v koncentrovanou hrůzu - esenci strachu spatřuje jednak v již zmíněných kočkách, které se pletou pod nohy, navíc ale i v ledničce, z níž odpadávají kusy námrazy, a ve věšáku s kabátem a kloboukem. Kamera proto donekonečna popojíždí za našlapující kráskou, ráda dramaticky sleduje otvírané dveře a s těmi nejotřepanějšími postupy – hudebními, zvukovými i obrazovými – se pokouší zmrazit teenagerům záda pomocí těchto bubáků. Pokud jste stále nepochopili, nezdar opravdu není primárně způsoben rozvleklým tempem, Westovým schematismem v řazení rádoby atmosférických záběrů ani mimořádným přídělem klišé (a to jsem už skutečně dlouho neviděl zděšený úprk do auta zakončený upuštěním klíčků a marným startováním motoru). Šlamastika skutečně vznikla tím, že se s čestnou výjimkou pěti šesti scén pouze touláme po baráku se zadýchaným něžným doprovodem – tak věrohodně vyděšeným, že si pár sekund po vyjeknutí v klidu rozbalí ledňáčka.

Nakonec nejzajímavějším prvkem filmu proto je Westovo chameleónství, jež se prvních deset minut projevuje dynamickou (skoro)klipařinu, nakonec ale preferuje pozvolné ladění atmosféry. Ač dva protichůdné styly, Westa bezpečně identifikujete v obou. Jako režisérské ťululum trápí prázdnými i bezúčelnými obrázky – impotentně jak skrze svou dynamickou, tak i „náladotvornou“ část osobnosti. Obé nabádá k sepsání petice proti Westovi a jeho pseudohororu bez jediné kapky krve, v němž se konflikt slečny s násilníkem vykoupí přes utržený pramínek vlasů a jeden decentní šrám na ruce. Jak tvrdím, doba je krutá. Najednou abychom doceňovali i Vřískoty a Tajemství loňských i předloňských let. Bohužel, není na výběr.