Robert Rodriguez je režisér, ze kterého jsem nervózní. Během své kariéry mnohokrát dokázal, jak moc umí být schopný a nápaditý a historky o tom, jak natočil El Mariachi za peníze získané díky tomu, že na sobě nechal testovat léky, se neoposlouchají. Krom režie skládá hudbu, stříhá, píše scénáře a vlastně si skoro všechno dělá sám. Jenže. Vedle Desperada, Od soumraku do úsvitu, Sin City, Ality nebo Planety teror točí i strašně špatné filmy pro děti. Spy Kids a Dobrodružství Žraločáka a Lávovky dělal hlavně kvůli svým prckům, jenže ti už odrostli a já jsem donedávna věřil, že se svět víceméně shodl na tom, že tyhle přebarvičkované voloviny jsou když už ne mizerné, tak alespoň zbytečné. Ale Rodriguez si to bohužel nemyslí.

Můžeme být hrdinové je sequel Žraločáka a Lávovky a odehrává se ve světě Spy Kids a je přesně takový, jaký člověk čeká. Dětinský, divně barevný, má hnusné triky, půlka lidí v něm hrát neumí a druhá, která to umí, se o to nesnaží. A čím déle na to člověk kouká, tím víc ho mrzí, že se Rodriguez vrací zrovna do těhle vod, které mu svět už párkrát omlátil o hlavu. Ale on to asi moc neřeší a Netflix ho v tom nejspíš podporuje, protože už odklepl sequel. Každopádně na scénu dorazí zlí mimozemšťané, unesou všechny superhrdiny a jejich děti se musí během několika hodin naučit spolupracovat jako tým, zachránit rodiče i celou Zemi a pořádně u toho potrápit dospělé publikum. 

Můžeme být hrdinové: FOTOGALERIE

Když se rozhodnu přistoupit na to, že Rodriguez dodal Netflixu film přesně podle zadání „ať to je něco jako Spy Kids“, tak musím říct, že je výsledek vlastně v pořádku. Ano, budu psát v pořádku, protože se mi jaksi příčí psát, že by ten výsledek byl dobrý. Je to stejně přebarvičkované a veselé jako Spy Kids, zároveň i podobně jenoduchoučké. Ovšem díky tomu, že tu máme celý tým dětí, dětské publikum si nejspíš snadno vybere někoho, komu by mohlo držet palce. A když na obrazovce čas od času někdo legračně spadne, vesele tancuje nebo provede nějakou piškuntálii, tak to ty prcky asi pobaví. 

Dětem je totiž asi celkem jedno, že nikdo z těch malých hrdinů neumí hrát (podezřívám Rodrigueze, že naschvál vybral strašně špatné herce, aby se nemusel zabývat tím, že jeden hraje líp než druhý) a že po plus mínus přežitelné první polovině začne film tlačit do popředí digitální potvory, které vypadají jak z dvacet let staré reklamy na nějaké hnusné bonbóny. Tyhle věci budou trápit starší diváky a rodiče. A teď by pro mě bylo celkem snadné celý film poplivat, klasicky se zamyslet nad tím, proč to Rodriguez točí a zanadávat si na Netflix, že oživuje něco, co mělo zůstat mrtvé a zakopané někde hluboko pod zemí. Ale já to asi úplně dělat nechci. 

Můžeme být hrdinové hraje totiž od začátku fér. Už po pár minutách má člověk jasno v tom, že u tohohle filmu není vítaný, pokud už fasoval občanku a i děcka z druhého stupně základní školy by si možná měly najít jinou zábavu. Tahle superhrdinská konina vznikla pro děti. Pro mrňavé, co moc dlouho neudrží pozornost a Spider-Man je na ně složitá nuda. A těm se počítám může líbit. 

Přehrajte si trailer Nepřijde mi fér vysmívat se filmu, který očividně nebyl natočený pro mě ani pro velkou většinu čtenářů MovieZone. Pokud máte prcky a pouštěli jste jim to, budu rád, když do diskuse napíšete, jak se jim to líbilo. A vy ostatní to v klidu přeskočte. Nedovedu si představit důvod, proč by na Můžeme být hrdinové koukal kdokoliv starší dvanácti let, pokud by zrovna nedohlížel na děti. Nebo nemusel psát recenzi.