Pravděpodobnost, že jste se nejdřív nepodívali na hvězdičkové hodnocení, je prakticky nulová. A protože se chci vyvarovat toho, abyste řekli, že vám bezdůvodně kopu do potenciálně oblíbené hračky, na kterou se už měsíce těšíte, začnu s obhajobou bez větších průtahů ;).

Spielberg mě překvapil netradičně urychlenou expozicí, ve které se skutečně vytyčí jen ty nejdůležitější prapory (jak to chodí v rodině, kdo peče s kým, jaké jsou Cruisovy neduhy) a jde se na to hlavní, kvůli čemu většina diváků přišla. Totálně efektní destrukce domů na sto způsobů a vynalézavé vyhlazování lidského rodu, to vše za podpory mohutného burácení Williamsových symfonií. Je to dlouhé, pěkně natočené a setříhané a funguje to naprosto na výbornou, i když Cruisovo kličkování mezi lasery působí méně věrohodněji, než poloha „Cruise, nešikovný, ale milující otec“. Tím se dostávám k první důležité věci, které si na filmu vážím – Spielberg dokáže souměrně odvyprávět největší bitvu, kterou lidstvo zažilo a ještě přitom velice uspokojivě ukočírovat komorní dramatickou rovinu, v níž se rozpadající rodina pozvolně tmelí dohromady. Umí si střihnout desetiminutový záběr bez přerušení, ve kterém během vypjatého rozhovoru kamera oblétá svištící vůz jako zběsilá a dokáže v pohodě ilustrovat, jaké inferno přitom probíhá venku. A není to křeč ani klišé. Dramatická poloosa je zkrátka plně uspokojivá a když začnou mimozemšťané pozvolna unikat mimo první plán, můžete si být jisti, že se na plátně pozvolna začne rýsovat sklizeň lidských emocí všeho druhu.

Když se řekne Válka světů, málokdo si nepředstaví velkofilm. A Spielberg se moc moc snaží, aby mu to všichni věřili. Má však v tomto směru dva problémy: Útlý rozpočet (jak jen může rozpočet 128 milionů dolarů být útlým) nedovoluje režisérovi rozjet souboj vesmírné stroje versus lidské stroje a i když se sebevíc snaží, vše vypadá (doslova) jako výstřely do prázdna. Ne že by to výrazně vadilo, ale když už má tendence podobné akce rozjíždět, má je bez pardonu řádně dotáhnout do konce. Problém druhý: Obava o nedodržení psychologické hranice pro velkofilm, tedy zhruba ty dvě hodiny, se stává obavou oprávněnou. Válka světů má necelých 110 minut a Spielberg v jednom bodě selhává v uspokojivém dokončení všeho, co tak pečlivě budoval. Když odbíjí stá minuta, odehraje se neočekávaný vyprávěcí skok, který nepříjemně evokuje promítačův chybný výběr následujícího filmového kotouče. Příznivci knižní předlohy budou v tento moment možná chrochtat blahem (kolega říkal, že tak je to v knize a já mu budu věřit ;), ale běžný divák bude pravděpodobně dlouho rozdýchávat, že persona režisérova formátu nechá svou práci na pár slovech z úst vypravěče Morgana Freemana. Přerod ze situace „je to úplně v háji a všichni chcípnem“ do situace „šmejd je pod drnem a hrozba zažehnána“ se odehraje na ploše přesně pěti minut a žádné (i sebevtipnější) gesto, které by, vysvětlilo, proč tak rychle dostala druhá strana na frak, se neukazuje. Následuje prostě jen vypravěčův dovětek a hurá na titulky. Osobně se řadím k divákovi, který nechce od filmu knihu, ale film. Film se silnou katarzí, který by slepě neopisoval svou předlohu, ale přišel se s finálem vypořádat uspokojivými filmovými prostředky. Ale pak už by to zřejmě podle mnohých nebyla plnohodnotná adaptace Války světů. Čistě kvůli tomuto a závěrečné dávce klišé, která jakoby vypadla z jiného filmu, nemůžu Válce světů dát vyšší hodnocení. Těch prvních sto minut je však na čistých osmdesát (možná i lepších devadesát) procent bez nejmenších debat a skvěle ukazuje, že Spielberg chodí v bigotních velkofilmech na pozadí lidských osudů v tak pohodlných papučích, jako nikdo z jeho kolegů.