Jásat nad výtvory Nicka Parka je asi tak výjimečné jako spílat Nově za její fotbalové přenosy. Dělají to bezmála všichni filmoví labužníci - bez ohledu na stopáž toho či onoho počinu Aardman Animations, bez ohledu na to, zda šmírujeme slepice v kurníku nebo zneuznaného pokustóna Wallace a jeho věrného přítele Gromita. 97% amerických kritiků se domnívá, že Wallace a Gromit je přinejmenším dobrý film, horní patra filmových databází si už mohou vyčistit jednu ze svých kolonek a opět ji vystlat Nicku Parkovi a čtenářům všech filmových periodik nastane krušné období louskání superlativů pro plastelínové ikony. Není nad to se odlišovat...

Bohužel, nám se to nepodaří. V tomhle půjdeme s davem. :-) Celovečerní dobrodrůžo Wallace a Gromita si totiž všechny ty oslavy zámořských kolegů, obdiv fanoušků a nadšení diváků zaslouží měrou větší než vrchovatou. Nemá cenu vydávat Nicka Parka za nadpozemského génia, přestože mu jako autorovi těch nejsladších a v konkrétních rozuzleních fantastických kraťasů budu zobat z ruky klidně až do chvíle, kdy Paris Hilton poděkuje Akademie za svého druhého Oscara. Nick Park totiž kupodivu není bůh, ale jen extrémně šikovný vypravěč, vědoucí režisér a citlivý hračička těšící infantilnější degmenty psychiky dospělých diváků. Takže se nebojte zaslepeného názoru, už kvůli tomu, že takový Slepičí úlet zařazuji v porovnání s Parkovými kraťasy jen do kotce pro „pouze“ nadprůměrné filmy, v nichž se důvtip Aardmanů jen čas od času leskne (i když mi tohle vystřízlivění chvíli trvalo :-).

Přesně v tom je Wallace a Gromit jiný. V údernosti zděděné po kraťasech, která se dokázala při zachování kvality roztáhnout na hodinu a půl. Dobře známou poetiku jejich patálií, "hereckou" chemii mezi postavami a srdceryvné tvarování Gromitova čela má Nick Park osahané (doslova podvolené) tak bezchybným způsobem, že se v kinosále nelze snad ani na moment detailněji probírat dokonalou mimikou figurek, kulisami a výtvarným pojetím obecně. Jednak už mámě tyhle devizy Aardmanovic světa mnohokrát přepočítané, zadruhé zájem mnohem víc přitahuje příběh, jeho živost a propracovanost v nové plastelínové show, v níž by snad opravdu obstáli i živí herci. Samozřejmě by tím zmizel Parkův osobitý a stále interesantní vesmír plný zlobivých zvířat a hysterických človíčků, ale to nejcennější – humorné hrátky s žánry – by stále dokázalo pobavit.

Kouzlo Králíkodlaka totiž z největší části těží z thrillerových, melodramtických či hororových formálních postupů naroubovaných na zápletku o obrovském požírači zeleniny, který ohrožuje tradiční pěstitelské klání o Zlatou karotku. Dokážete si to sami jistě představit – nervózní nájezdy na Gromitův vystrašený čumák ve chvílích napětí, záběry jak vytržené z Cravenova Prokletí při metamorfóze králíkodlaka, blesky a děsivá hudba při těch nejvypjatěhších momentech s příslibem vyvražďování plastelínových figurek. Jenže Nick Park (plus kumpáni, samozřejmě) není průměrné tintítko, takže tam, kde skončili tvůrci Team America (tj. ironické přenesení žánru do loutkových kulis), Nick Park teprve začíná opravdu tvořit. Každou minutu totiž vytáhne z klasického a lehce identifikovatelného klišé ďábelský nápad, který sice nezdemoluje náladu konkrétní pasáže, ale přesto ji úžasným způsobem shodí a v oné chvilce zparoduje. Pobavit bullet-timem a záběry á la Kill Bill v animovaném světe dokáže každý ňouma, Nick Park má naštěstí na víc, a tak se můžete připravit na kaskády šikovných překvapení, která přicházejí přesně v těch chvílích, kdy se začnete strachovat o Gromitův obojek a Wallaceovu pletenou vestu. Nečekaně a jednoduše skvěle.

Wallace a Gromit se nehlasí přímo k parodiím (blíží se spíš pastiši), protože jejich scény by báječně děsily a napínaly, i kdyby Nick Park preferoval trasu seriózního thrilleru o pustošivých králících, okousaných okurkách a nebezpečí neozkoušených vědeckých vynálezů. Což samozřejmě nehrozí, protože v Aardman Animations nepracují magoři, kteří by nedokázali pochopit o kolik zábavnější je vstupovat do žánrových schémat a doprostřed závěrečné akce vložit logickou vsuvku, přerušit všechno okolo, rozesmát sál, vyříkat si, co je potřeba (tedy dát dostatečně jasně najevo, jak kontrolovaně se standardní formální postupy a jejich ozvláštňující vtípky řítí na vaše kukadla), a pak bez rozpaků dokončit finální souboj.

Wallace a Gromit zkrátka bodují jako úsměvný thriller i jako roztomilá komedie pro nejmenší. Málokterý letošní film se mu může vyrovnat do „plnosti“ diváckého zážitku, protože na rozdíl od Slepičího úletu je Prokletí králíkodlaka kompletní film bez vážnějších výkyvů v tempu i nabízení srandiček. Narvaný nápady a typickou Aardmanovskou invencí, roztomilou i technicky brilantní animací a stoprocentními fórky, které by vás poslaly do kolen i mimo plastelínový svět britských mistrů. Na deset hvězdiček bych sice potřeboval v určitých sekvencích ještě přitvrdit na kadenci vtípků, ale i lepších devět musí být dostatečnou numerickou zárukou za to, že si hledači citací a odkazů znovu užijí, cinefilové zaplesají nad pointami žánrových výletů a že Peter Jackson bude letos před Vánoci hodně smutný. Lepší poctu King Kongovi se mu totiž s největší pravděpodobností natočit nepodaří. :-)