Je to remake? Je to sequel? Je to obojí? A je to vůbec potřeba? Tyhle otázky se vylíhly v hlavě asi nejenom mě. Série Vřískot má totiž v hororovém žánru dost unikátní pozici, protože nejde jen o slasher s trošku nápaditější detektivní podzápletkou, ale především o meta podívanou, která komentuje celý hororový subžánr, vysmívá se mu a jejíž autoři si prostě nemůžou dovolit sypat z rukávu sequel každý rok a sázet na to, že fanouškům bude stačit, když dostanou víc mrtvol a nápaditější vraždy. Přesně tomuhle se totiž v půlce devadesátých let Wes Craven a scenárista Kevin Williamson vysmáli a i když by asi bylo lákavé Vřískoty a jejich publikum pěkně podojit, nikdy na to vlastně pořádně nedošlo. Na návrat Ghostface a přeživších hrdinů jsme tak po čtyřce čekali jedenáct let. A to čekání za to stálo. 

Ve městečku Woodsboro, kde se zrodil Ghostface a kde každý, kdo chodí na střední školu a má rád horory, musí alespoň trošku počítat s tím, že se nedožije maturity zase tekla krev. Magor s maskou ducha se vrátil a pobodal studentku Taru. Její starší sestra má tak po letech důvod vrátit se domů, i když ji ve Woodsboro čekají jen vyčítavé pohledy a temná minulost. Jenže s jejím návratem začíná stoupat i počet útoků a nakonec i mrtvol. Ghostface je regulérně zpátky a má chuť zabíjet. Jenže tentokrát hraje podle vlastních pravidel. A než je noví i staří hrdinové rozklíčují, pár z nich skončí hodně ošklivě. 

Vřískot: FOTOGALERIE

Nejprve se přiznám, že se neřadím k extra velkým fandům Vřískotu. Mám tu sérii celkem rád, ovšem moje srdíčko patří slasherům, které jsou o dekádu starší. A zabijáci v nich neběhají, ale chodí děsivě pomalu :) Na druhou stranu popularitu a oblíbenost Ghostface a jeho řádění chápu a nemám s ní problém. Jenže pátý film vznikl bez zesnulého Wese Cravena a scenárista Kevin Williamson se ujal jen role výkonného producenta a novým tvůrcům nadhodil pár nápadů, kam příběh posunout dál. Naštěstí se ukázalo, že dvojice stojící za povedenou Krvavou nevěstou Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett svoje řemeslo umí a navíc evidentně Williamsona i pečlivě poslouchali. 

Vraždy jsou typicky Vřískotovské a pokud se vám neokoukalo nekonečné napínání a hra na „kdepak se ten bubák schovává a odkud na tu holku v těsném svetru vyskočí“, dostanete poctivou porci hororové zábavy. Režiséři si umí počkat, napětí pořádně vyšponovat a oproti předchozím dílům jsou vraždy když už ne kreativnější (s nožem se toho hot moc vymyslet nedá), tak alespoň o dost brutálnější. Krve tu občas teče až komicky moc. A lekačky, i když je člověk čeká, pořád fungují. 

Jenže síla Vřískotu byla vždycky v tom, jak moc meta tahle série dovede být. Její tvůrci vědí, že na ni koukají fandové hororů, které jen tak nezblbnou. A fandové hororů vědí, že ti tvůrci právě s tímhle počítají. Bettinelli-Olpin a Gillett tak vyloženě cpou divákovi před oči momenty, kdy je jasné, že TEĎ se to stane. Stačí, aby někdo z hrdinů stál před schody do temného sklepa, případně otevřel dveře do skříně a kamera to snímala z ideálního úhlu na to, aby se na jejich místě po zavření mohl objevit vrah. Jenže Vřískot si s těmihle průhlednými klišé a zavedenými žánrovými postupy vždycky hrál, takže tam nakonec nic není. A když už si zvyknete na to, že tam nic nebude, tak tam najednou něco je… tahle nejistota, kdy člověk netuší, jak moc má režiséry prokouknuté a jak moc si s ním sami hrají, nakonec vede k tomu, že jako horor Vřískot funguje, protože Bettinelli-Olpin a Gillett vás jednoduše zblbnou. Tu meta hru totiž umí hrát taky a nebojí se dotlačit ji do absurdity. 

Ta absurdita je tu mimochodem hodně důležitá. Jakmile se totiž začne vyjasňovat, proč k vraždám dochází a pátrat po motivech, začne celý nový Vřískot vypadat jaksi vynuceně, uměle a na sílu. Jenže poslední část i s odhalením zla ukáže, že i to je chytrá hra tvůrců a že Bettinelli-Olpin a Gillett se navíc nebojí lehce se vysmívat nejen žánru, pravidlům a klišé, ale i samotným fanouškům. Nebudu se pochopitelně pouštět do spoilerů, avšak celá pointa nového Vřískotu mi udělala svou odvahou, neskrývanou cyničností a schopností balancovat na hraně hororu, sebeparodie a velkého fuck off všemu okolo, obrovskou radost. Všechny ty šílenosti, bizarní zvraty a podivně nerealistické koniny do sebe najednou krásně zapadnou a jen potvrzují, jak moc chytrý a hravý nový Vřískot je. 

Paradoxně jediný zásadnější problém jsem měl s tím, že jako horor mě to zcela neuspokojilo. Jak už jsem psal, noví režiséři rozhodně řemeslo zvládají, ale co se týče bodycountu, drží se až nečekaně hodně při zemi. A navíc nové postavy jsou až na jednu dvě výjimky velice nesympatické a táhnout to musí veteráni, na nichž je naštěstí vidět, že se před kamery vrací s velkou chutí a že si oblbování diváků užívali podobně jako režiséři. 

Přehrajte si trailer Celkově jde o velice příjemné překvapení. Sebevědomý horor postavený na hodně chytrých základech a solidním řemesle, které se nebojí nových nápadů, díky nimž se celá série posouvá zase o kousek dál a podobně jako kultovní jednička funguje i jako chytrý komentář k současnému stavu hororového žánru, Hollywoodu a do značné míry i světa. Fakt bych nečekal, že budu u pátého dílu vyvražďovačky chválit zrovna chytrý scénář. O to větší z toho ale mám radost.