Sedmdesátá léta je doba, kdy se zrodil akční žánr. Pořádně do toho šlápl James Bond, v Asii se rozjížděl Jackie Chan, svět uhranul Bruce Lee a Clint Eastwood odhodil sombrero a vyrazil potírat zločin jako Drsný Harry. A v Japonsku se na plátna kin vydal Ogami Ittō. Hrdina slavné mangy se nakonec objevil v šesti filmech a sedmý nazvaný Shogun Assassin byl takový best off sestřih toho nejlepšího z předchozích snímků. Tohle VIM tedy berte jako doporučení na celou sérii. A důvodů, proč byste měli tuhle klasiku zkusit, by se našlo hned několik. 

Jsme v historicko-akčním žánru, takže prim tu samozřejmě hraje akce. Brutální, stylizovaná a efektní. Hold ji složil Quentin Tarantino v Kill Billovi, ovšem krve z usekaných končetin tu stříká ještě mnohem víc. Vlk samotář a mládě je pojatý víceméně jako sbírka historek z putování po Japonsku, v nichž Ogami Ittō propůjčuje svoje služby a meče každému, kdo na to má a zároveň se snaží najít lidi zodpovědné za vyvraždění jeho rodiny. Pořád jde ale hlavně o jednotlivé příběhy spojené nekonečným putováním. Jednou narazí na maskované vražedkyně, jindy na nepřátele toužící pomstít někoho blízkého, koho jim Ogami Ittō zabil, na zrádné klany i armády nepřátel, které je potřeba rozsekat na kusy. 

Jenže brát Vlka samotáře a mládě jen jako krvavou řežbu by byla velká chyba. Vedle neskrývaného násilí (v jedné scéně rozkrájí Ogami Ittō sto nepřátel) nabízí totiž tahle výprava do komiksového Japonska i nečekaně lyrický přesah. Hodně prostoru tu dostává postupně se měnící vztah hlavního hrdiny a jeho malého synka. Mrňavý Daigorō, který si ve slavné scéně vybírá mezi mečem a hračkou, tedy životem a smrtí, se postupně mění v tátova parťáka a pro chladnokrevného zabijáka je jedním z mála pout s minulostí a s dobou, kdy sám sebe mohl považovat za dobrého člověka. Jejich scény beze slov plné vzájemné a nevyřčené lásky jsou hodně silné a jako kontrast k násilí a všudypřítomné krvavosti fungují bezchybně. 

Vlk samotář a mládě se pokouší kombinovat přestylizovanou komiksovou akci se scénami, kdy si  Ogami Ittō alespoň na chvíli vybavuje dobu, kdy byl ještě normálním člověkem obklopeným rodinou, láskou a štěstím a ne nezastavitelným démonem pomsty. Tenhle kontrast dvou světů je v celé sérii prodaný naprosto bezchybně a to, že funguje, potvrzuje i fakt, že příběh šógunova popravčího a jeho syna inspiroval třeba i vztah hrdinů v Road to Perdition, do jisté míry Logana a naprosto přiznaně i Mandaloriana. Ta kombinace exploatačního násilí, emocí, tlouštíkovského charismatu Tomisabury Wakajamy a japonské osobitosti funguje skvěle i více než půl století po premiéře. A vsadil bych si na to, že bude inspirovat i další generaci filmařů.