Pokud by Venus byla pokrevně spřízněná s Babím létem, mohli bychom ji označit za druhou generaci důchodcovského filmu. Nadhled Vlastimila Brodského metamorfoval v drsný cynismus Petera O'Toolea, který se už nespokojí s výstřednostmi, ale rovnou touží po tělesných rozkoších. Věkem nakřáplá fyzická schránka se v dnešním politicky korektním filmu příliš nezatěžuje sexuálními radovánkami (kde jsou časy Harolda a Maude), takže už pro samotný chtíč hlavního hrdiny vypadá Venus nekonvenčně. Jenže uvnitř je zase stejně obyčejná jako většina těch malých hezkých filmů, které se snaží zachytit životní vitalitu. Které chtějí spolu s hrdinou řvát: „Pořád jsem tady.“

Připadá mi poněkud únavné, že filmový senior, nemá-li být vnímán jako zombie, musí na diváka chrlit jeden cynický bonmot za druhým. Lhostejno jaká je náplň jeho dne, pokud laškuje o smrti, sarkasticky glosuje každou druhou událost a provází to ještě drze spokojeným šklebem, bude publikem vnímán jako úžasný bonviván. O'Tooleovy průpovídky možná rozehrají úsměv i na tváři teenagera a občas překvapí svou načernalostí, nemůžu se ale zbavit pocitu, že se za nimi nic neschovává a že ona Venušina přidrzlost je jenom fingovaná. O'Toole poskakuje na plátně jako velký cynik s obstojným životním elánem, v jádru jsou ale jeho výpovědi krotké a jen utvrzují v tom, že se v kinech promenáduje další hřejivě lidská báchorka, v níž se sympatie nahání malou dávkou excentričnosti.

Venus postrádá opravdovou ráznost, říz. O'Tooleův stařík by asi nikdy nezavtipkoval o tom, kolik muselo stát pojištění tohohle filmu s ohledem na průměrný věk herců a jejich šanci na dožití se poslední klapky. Stejně tak by se zmohl jen na řeči o pohlavních orgánech jeho múzy, aniž by třeba došlo (pokud by slečna byla povolná) na explicitní uspokojování daných partií. Prostě, všechno má své meze. Tváříme se, že porušujeme tabu, uvažujeme však stejně konformně jako všichni ostatní. Jen u toho víc křepčíme... Pohřební cynismus je v důsledku toho hladší než smirkový papír a člověk by se jím mohl klidně drbat na zádech i na smrtelné posteli. Vyplatí se přirovnávat k Harold a Maude, kteří svoji výstřednost nejen promítli do stylu filmu, ale zůstali ji věrní až do závěrečných titulků. Venus se naopak tváří drsně a v daném smyslu objevně, přitom nestačí ani na to Babí léto.

Naprosto chápu, co se divákům na O'Tooleovu epitafu líbí. Oceňují grácii s jakou se z šedivého senily vyklube sympatický živý tvor, který dolézá za mladou slečnou. Líbí se jim naděje s jakou si šarmantní důchodce odbíhá od problémů s prostatou. Zamlouvá se jim konfrontace s tvrdou realitou – ta snaha uniknout smrti, která beztak skončí civěním na to, jak si mladá holčina užívá v posteli s jiným, mladším, výkonnějším... Roger Michell navíc zvolil silně poetizující formu: Vystříhal ze vztahu dvou lidí spíš jen libé detaily, pouštěl příjemnou hudbu do zvučných dialogů a trvale „mramorizoval“ O'Tooleovo neodkvetlé charisma. Tím vším sice trpí věrohodnost vývoje celého vztahu a zúžují se možnosti pochopit nitro mladé Venuše a vnitřně se s ním identifikovat (ano, i náladový a upištěným Pusinkám jsem rozuměl víc), ale snímek alespoň polehává v paměti díky originální atmosféře. Většině to bude stačit, na mě je to trochu málo.

Když totiž někdo hlásí o „kundách“ a „kundičkách“, přestože je uvnitř učesaný, předvídatelný a jinak krotký, nedokážu se radovat spolu s ním. Chápu, proč jiní přičítají hvězdičky - ale stále si nemyslím, že by Venus zahrnovala víc než dva tři důstojné herecké výkony a hezké obrázky.