Velryba je jedním z těch filmů, co mají filmoví fanoušci svým způsobem rádi už předem. Očekávaný snímek totiž pomohl po mnoha neveselých letech k velkému comebacku miláčkovi davů, Brendanu Fraserovi, který už v trailerech bral dech excelentní proměnou i svým vysilujícím výkonem a bylo jasné, že tomuhle sympaťákovi bude případného Oscara přát každý. Jenže se zcela logicky nabízí otázka, zda je Velryba i něčím víc než jen hereckým mistrovstvím bývalé hvězdy. Darren Aronofsky sice patří mezi uznávané tvůrce, jenž dokáže publiku připravit to nejhorší emocionální peklo, poslední opravdovou trefou pro něj ale byla 12 let stará Černá labuť. Dokázal tedy opět vyšplhat na tvůrčí vrchol a společné s Fraserem vyždímat diváky až na dřeň?

Dostáváme tak příběh extrémně obézního učitele Charlieho, jenž tráví všechen čas zavřený v bytě a dny tráví se svými nejlepšími kamarády – kyblíkem kuřecích křidélek, sendviči či pizzou. Obří nadváha na hranici 300 kil se pak samozřejmě čím dál více projevuje na jeho zdraví. Jenže on místo toho, aby poslechl svou sestřičku a kamarádku Liz a vyhledal pomoci nemocnice, stále žije svůj sebedestruktivní život a skrývá se před ostatními. Jediný člověk, jehož si chce pustit více do života, je jeho dospívající dcera Ellie, kterou před lety společně s její matkou opustil a nyní by rád napravil jednu ze svých největších chyb. A do toho dokázal, že pod slupkou temné puberťačky se ve skutečnosti skrývá hodná bytost.

Aronofsky se tak už od prvních záběrů viditelně vydává ve stopách Wrestlera či Černé labuti, a to nejen v otázkách jednotlivých motivů, ale také tvůrčího stylu. Opět tu máme témata sebedestrukce, odcizení s dcerou či jisté formy vykoupení a nechybí tentokrát ani motiv náboženství či víra, že v každém se pod nehezkou slupkou skrývá něco dobrého. Aronofskyho forma je pak tentokrát velmi civilní, intimní, komorní a režisér je po vizuální stránce velmi střídmý a nijak netlačí na pilu. Což dá samozřejmě ještě více vyniknout síle samotného scénáře, jenž v první polovině rozehrává jednotlivé motivy a vztahy mezi čtveřicí postav velmi efektně. A mnoho scén se sebetrýznivým a neustále žravým hlavním hrdinou má díky tomu ten správně tísnivý a nepříjemný dopad.

Režie známého tvůrce je pak zprvu nenápadná a dává vyniknout hereckým výkonům. Tedy samozřejmě hlavně jednomu. Sadie Sink ze Stranger Things či Hong Chau sice hrají nadstandardně, obě jsou ale i tak velmi snadno zastíněny fascinujícím výkonem Brendana Frasera. Ten si sice dopřál podstatného dopingu díky úctyhodné práci maskérů, to však jeho (doslova) monstróznímu výkonu nijak neubírá a jedná se o návrat na vrchol se vší parádou a se zaslouženými ódami fanoušků. Jeho Charlieho si i přes okamžiky sebetrýznění a složitější povahu zamilujete a budete mu v jeho snahách fandit.

I přes tuto chválu a nepopíratelné kvality jsem ale byl z výsledku přeci jen malinko zklamaný. Když se totiž Aronofsky výrazněji chopí režijních otěží, rozhodne se jet cestou naprostého dojáku a ždímání emocí. Jenže to někdy dělá až příliš okatě a snaží se diváka vést tak viditelně za ručičku, až jsou tyto snahy v mnoha scénách samoúčelné a kýčovité. Zejména ke konci pak hranice patosu na můj vkus dosáhne maxima a tam, kde dokázal režisér ve svých předchozích snímcích způsobovat enormní depky, zbyla tentokrát přeci jen pachuť z přemíry jeho snažení o co největší počet slz. Ne všechny motivy se tu navíc podaří po scenáristické i tvůrčí stránce dotáhnout do konce a bez náboženské linky bych se asi obešel.

Přehrajte si trailer Velryba je tak sice obří výhrou pro Brendana Frasera, ve výsledku ovšem nepřináší tak vtahující a vysilující zážitek jako svého času zmiňovaný Wrestler či Černá labuť, kteří byli ještě podstatně komplexnější a dospělejší. Tentokrát zkrátka zůstal Darren Aronofsky někde na půli cesty a rozhodně mě emočně nevyždímal tolik, jak jsem po předchozích zkušenostech čekal. Na druhou stranu, pokud jste o něco menší cynik než já a nevadí vám výrazné citové vydírání, tak si pro jistotu nějaký ten kapesník ke sledování přeci jen připravte.