Původně jsem se chtěl rozplývat nad Donaldsonovým Rozpoutaným peklem coby vítězstvím komorní zápletky o záchraně malého městečka v kontrastu se záchranou světů a dnes už i vesmírů. Myslím, že po Moonfallu by měl Rozpoutané peklo každý vidět, protože v něm zdánlivě o nic nejde a prim hrají postavy, stejně jako vychytané miniatury tu mají přednost před okatým CGI. Jenže Rozpoutané peklo, jakkoliv dnes etalon sopkových filmů, má všude hodnocení “šest a něco”. Jeho komornost ho odsuzuje k tomu, aby ho každý přehlédnul. Což je škoda, ale Donaldson je mistrem podobných filmů, viz nedávné V.I.M. dramatu Třináct dní. A podobná měřítka lze aplikovat i na V zajetí rychlosti. Můj kolega, Petr Siska, kdysi v recenzi tohoto snímku napsal, že Roger Donaldson je rutinér. Proboha, víc takových rutinérů! Jeho manipulace s divákem a soustředěnost na „živé” postavy v na první pohled banálních příbězích, to už se dneska v mainstreamu bohužel moc nevidí.

Je to právě Anthony Hopkins co září v příběhu rázovitého Novozélanďana Burta Munroa, co si v kůlně staví motocykl značky Indian a je postrachem všech sousedů, protože široké okolí pořád čeká, kdy to starému Burtovi vybouchne pod rukama nebo nohama. Zároveň jsou tu ale všichni hrozně milí a mají upřímnou radost, když se Munro rozhodne vyrazit do Ameriky, aby tam ten svůj pekelný stroj vyzkoušel v rychlostních přeborech na legendárních solných pláních v Bonneville. 

Roger Donaldson natočil o Munroovi dokument ještě za jeho života, v roce 1971, což bylo čtyři roky poté, co slavnostně v 68 letech na 47 let starém motocyklu překonal rychlostní rekord ve své kategorii. A ten rekord platí dodnes, takže už je taky patřičně vousatý (ano, 55 let, dámy a pánové). Donaldson se k látce vrátil v roce 2005, ale Munroův příběh pojal jako fantasticky vlídnou a přímočarou story o splnění snu. Tedy nikoliv toho amerického, protože tažení zemí pruhů a hvězd s novozélandským dědulou často připomíná spíš Krokodýla Dundee. 

Burtova povaha a snaha vidět ve všem a všech jen to nejlepší vyhrává nad úředním šimlem, konkurencí i kýmkoliv, koho Burt na svých cestách potká. Snímek je na první pohled spíš zasněnou banalitkou, ale díky skvělému Hopkinsovi a hercům ve vedlejších rolích, stejně jako Donaldsonově jistému vedení (netočí to poprvé), je V zajetí rychlosti dodnes oblíbeným filmem nejen mezi fanoušky benzínem smrdící kinematografie. 

Je totiž snadné Burtovi fandit a nadchnout se pro jeho story, zvlášť proto, že to v tom jeho světě všechno klapne. I proto občas do kina chodíme, abychom si od starostí běžného světa odpočinuli. Tady jste navíc jištěni hláškou „podle skutečných událostí”, přičemž Donaldson si nemusel vymýšlet, Munroovy historky jsou z velké části neuvěřitelné, ale potvrzené z mnoha zdrojů. A čím dál od těch „zlatých šedesátých” jsme, tím víc tehdejší svět působí jako laskavá utopie, zvlášť očima věčně usměvavého Novozélanďana. Myslím, že tenhle film teď všichni potřebujeme. Je to eskapismus, který vám možná vrátí důvěru v lidské pokolení. Alespoň na ty požehnané dvě hodiny, než vás znovu vyplivne do reality.