Návraty guruů bývají o to svízelnější, oč víc jsou očekávané. Možná jste právě zbystřili pozornost a honí se vám hlavou, co všechno může těch několik slov znamenat. Film Terryho Gilliama a tak dvojznačná první věta recenze? Opravdu TOHO Gilliama, co natočil Brazil, Král rybář, 12 opic či tak krásně nedotočil Dona Quijota a zbyl z toho jeden z nejsilnějších dokumentů o nezdolnosti snu a marnosti lidského snažení? Toho Gilliama, o kterém před rokem a půl kolovaly zvěsti zneuznaného tvůrce, kterému studio zmasakrovalo film a udělalo z něj něco, k čemu se slavný ex-Pythonovec nezná? Mnozí z nás mu v tu chvíli přáli, aby se mu přece jen podařilo vydělat dost peněz na to, aby se podařilo odkoupit natočený quijotský materiál a on si mohl natočit film podle svého. A když i tenhle záměr havaroval, aby se zdařil jeho nezávislý projekt Krajina přílivu, který se vydal točit do Kanady, kde mu hlavouni dýchali na záda jen velmi sporadicky. A vůbec, Jeff Bridges prý byl spokojen, sršel humorem i nápady a ta malá žabka Jodelle Ferland se mohla do své – bez přehánění náročné - role zabořit až po copánky.

Terry Gilliam minulý týden pobýval v Karlových Varech, byl tradičně vstřícný, vtipný a mimo tisíců (už trochu nudných otázek) na Monty Pythony stíhal propagovat i svůj nový film, který prý u určité části zahraničních kritiků vzbudil velké pobouření, neboť tomuto pánovi s úsměvem od ucha k uchu takřka přisoudili nálepku pornografa a ty slabší nátury s ním dokonce rušily dohodnutá interview. Však také Gilliam po absolutním uvítacím aplausu vyzval publikum ke shovívavosti a požádal, abychom filmu dali šanci. Ze tří čtvrtin nastoupená jednotka MZ této přátelské výzvě ráda vyhověla, protože k předběžným soudům se uchylujeme jen ve zvláštních případech typu Uwe Boll. Naše setkání bezprostředně po projekci se však neslo v duchu triumvirátu písmen WTF a i vycházející publikum vypadalo značně zmateně. Což nebylo rozpoložení, které by vzniklo jen tak bezdůvodně. Stačilo sledovat vibrace v sále, kde huronský a ve své podstatě trochu křečovitý smích při každé drogové narážce přešel do napjatého očekávání, které bylo završeno minimálně půlhodinovým šustěním vším, co bylo po ruce, jež prozrazuje, že druhdy rozdováděné publikum se nudí a neodchází jen kvůli tomu, že Mistr je přítomen v sále. Závěrečný potlesk pak nebyl ani ze čtvrtiny tak intenzivní, jako ten úvodní. Na úmorné vedro to v dobře klimatizovaném Velkém sále, kam je radno přicházet se svetrem i v pravé poledne, raději nesvádějme...

Nic proti slovům Gilliamova vyznání, že konečně objevil své vnitřní dítě, které má podobu dvanáctileté holčičky. Každý jsme na tom jinak. A je pravda, že pokud by si nějaký herecký výkon zasloužil cenu za herecký výkon, byl by to právě Jodelle Ferland, která hraje svou lehce zvrhlou holčičku tak přirozeně a přitom tak andělsky nevinně, že vám chvílemi vstávají chlupy na zátylku. Pokud ještě teď neleží v nějakém sanatoriu, kde se vzpamatovává z prožitých duševních muk, věštím ji velkou budoucnost. Pokud se tedy nenechá zaškatulkovat do jedné polohy jako náš oblíbený Cameron Bright;). V tomto smyslu je škoda, že Krajina přílivu nebyla v hlavní soutěži, protože by byla vítaným zpestřením široké nabídky narativních humanistických dramat, které jako ohař směřují k pointě a předání společensky prospěšného poselství (jako třeba „drogy ne, rodina ano“). Gilliam opravdu nikam nespěchá a do puntíku tak naplňuje kategorii „nezávislý film.“ Po úvodní desetiminutové expozici se dostaneme „on location“, na jejíchž dvou kilometrech čtverečních se odehrává celý zbytek filmu. A vlastně to vůbec nevadí, protože Gilliam nás stroze pojatým a veskrze přehledným vnějším světem nutí soustředit se na vnitřní svět postav, kde je možné se ztratit na to šup. Lokace si po celou délku filmu uchovávají své tajemství, sálá z nich genius loci a podvědomě cítíte, že na vás z vysoké trávy může vyskočit cokoliv.

Zdaleka největším problémem filmu jsou však zmiňované světy vnitřní, na které je navázána dějová linka a bezesporu měly být tím největším trhákem a tahákem. Ty jsou dle očekávání nápadité, gilliamovsky ujeté, ba naducané makabróznem jako prdelky barokních andělíčků. Pokud vám přesně tohle chybělo u Kletby bratří Grimmů, užijete si to tentokrát dosyta. Gilliam srší nápady na 120%, překvapuje vás např. tím, že tráva v hledáčku jeho kamery vypadá v duchu názvu filmu jako opravdové moře, ba a uvědomujete si i technický rozměr svého zážitku. Adorovaný tvůrce se totiž zjevně rozhodl, že v jeho novém filmu nebude ani jedno „normální“ postavení kamery, takže se kvůli kosým úhlům snímání neustále bortí perspektiva a statický záběr aby člověk pohledal. Pokud vás však můžeme o něco požádat, vezměte si s sebou hodinky se stopkami a nezapomeňte si zapamatovat moment, kdy se do vší té bláznivosti (to, že holčička Jeliza-Rose mluví a utržené hlavičky panenek jí odpovídají, je ještě to nejnormálnější) začne vkrádat strojové opakování a tím i nuda, které scény mumifikace či incestního dusna zaplaší jen na chvíli. Atmosféra, která vás zpočátku tak aktivizovala, za nějakou chvíli vyvane a najednou si uvědomíte, že příběh je jen ohlodaná kost kdesi vespod a Gilliam nám ji dává zahlédnout jen aby se neřeklo. A tak ani jakkoli zajímavě pojatý vztah Jelizy-Rose ke svému kamarádovi Dickensovi, jediných aktérů, o kterých stojí za to mluvit, nemá moc prostoru pro to, aby se rozvinul. Tím hůř pro pointu, neboť Gilliam nás po kapkách – když mu mezi divokými vizemi zbude čas - připravuje na rozuzlení velké tajemství, které když nakonec přijde, pravděpodobně vzbudí otázku „tak tohle bylo ono?“

Při rozhovorech i svém úvodu kladl Gilliam důraz na to, že se jedná o nahlédnutí do vnitřních světů malé holčičky. Budiž. Na svou licenci má právo a nebudeme bazírovat na psychologické důvěryhodnosti, ani žánrovém zařazení. Krajina přílivu totiž není ani pohádka, ani fantasy, jakkoli fantastikou se v ní rozhodně nešetří. Knižní předloha Mitche Cullina je možná jedna z nej knížek, kterou kdy Gilliam četl a dokonale mu sedla do nálady i tvůrčí etapy, jím natočený film však stejně pozitivní parametry nemá. Jakoby se tento bard nechal strhnout možností svobodného tvůrčího přístupu, kterého se mu v minulosti nedostávalo, a dal se atraktivní látkou příliš očarovat. Že by občas producentská knuta byla ku pomoci? Nechce se mi škarohlídsky domýšlet skutečnost, že Gilliam už je "out" a po splnění svého světodějinného úkolu už bude točit jen filmy, jimž dáváme hanlivé přídomky. Tentokrát si však jako velký Gilliamův fanoušek vyhrazuji právo na znuděné zívání.