S každým dalším animákem mám čím dál větší strach. Dostali jsme se do stádia (ba ne… už minimálně rok jsme v něm až po uši), kdy se kreslené pohyblivé obrázky vyplatí sypat jako na běžícím pásu čistě kvůli tomu, že vydělají. Už dávno není problém vhodit mezi peněženky důvěřivých diváků dvacetimilionový biják, aby se z něj přes víkend díky slepé setrvačnosti stal zlatý důl a producenti mohli za týden odškrtnout druhý díl. Je to smutná praxe, ale lepší to nebude. Nával neustává a ustávat nebude a nám nezbývá než dokola trpělivě sedat k našim klávesnicím a podávat další a další nelichotivá resumé, přestože nás to celé těší stejně jako vás.

Ač mě téměř po každém takovém filmu před nepopsanou stránkou ve Wordu přepadá větší či menší skepse, nikdy mi ještě nebylo tak pod psa jako u Divočiny. Důvodů je několik a postupně se k nim dostanu, ale úvodem bych rád vypíchl, že tak neoriginální, klišovitý, nevtipný a uspěchaný animák jsem dosud neviděl. Bijte mě devítiocasou kočkou, ale digitální mládě i jeho statný otec mi lezli krkem už od první minuty, ač se sebevíc snažili protlačit na plátno láskyplné pouto a rozehrát první psychické i fyzické strasti, jejichž „překvapivé“ řešení opět dorazí ve vypjatém finále plném efektních záchran v poslední vteřině. Necítil jsem nic, jen kopu pohyblivých barev, sterilně vyhlížejících kamsi do dáli a vroucně si přející věci, které jsou v podobných filmech cool – většinou výlet do města nebo prostě být dospělým. Sterilně vyhlížející sem mimochodem padne naprosto doslova – tak špatně vymodelované a prázdné oči, jakými se honosí hlavní lví hrdina, jsme v animáku neměli od dob Final Fantasy – Esence života. Ve výčtu podobných detailů se dá určitě pokračovat déle, ale i tenhle rozpačitý první dojem stačí k tomu, že budete ke zbytku rázem trošku podezřívavější.

Už léta jsem zvyklý na to, že každý zvířecí druh, vystupující v animácích, musí být nějakým způsobem zvláštní nebo divný. Vzpomeňte na Nema a jeho připitomělé racky, vzpomeňte na Dobu ledovou 2 a hyperaktivní vačice… vzpomeňte prakticky na cokoliv. Zkuste to a možná z útrob svého vzpomínkového leporela vytáhnete i to, že zmiňované charaktery byly vtipné. Zvířecí druhy v Divočině se chovají zvláštně čistě proto, že se to od nich čeká. Jak svěžím dojmem by působilo, kdybyste tu potkali normálního klokana, který není z gumy, neposkakuje jako pominutý, neboxuje, ani nehlásí moudra z bible zhuleného černocha. Pro zajímavost – žádný takový tu není, ale většina zvířat se chová alespoň ze čtyř pětin úplně stejně. Najdete tu klasické povahové prototypy, které by měly utvořit takovou tu dokonalou partičku, v níž se sice všichni nesnáší, ale když jde do tuhého, dokážou spolu uřídit i nákladní loď. Ve praxi to znamená, že přes sebe všichni afektovaně ječí a pak najednou neječí.

Než se rozjede hlavní dějová linie, dostanete trochu té legrační výplňové vaty a la „copak se asi děje, když se v zoo zhasne a všichni pracovníci odejdou domů“. To byste se divili. Tučňáci hrají curling se želvami, mravenečník chodí po areálu a říká „dude“. A všechno to glosují zvířata, jejichž posedlost agenty FBI, obřími melouny či jinou úchylkou, kterou zkrátka mluvící zvířata ve filmech mít musí, je bezedná a zoufale samoúčelná. Hlášky ke všemu nefungují, hyperaktivita a přehnaná gesta se míjí účinkem. Skoro každý animák alespoň pak začne mít něco - když ne dokonalou animaci a mimiku, tak nějaký ten originální prvek ve scénáři, sympatické postavy, netradiční dějovou linii. Divočina nemá nic. Je z ní cítit urputná snaha poskládat všechny oblíbené prvky svých úspěšných žánrových bratří poslední desetiletky a poslepovat je pod líbivou značkou Walta Disneyho lidem, kteří ještě věří, že jeho animovaná tvorba dosud nezemřela. Paradoxně ve výsledku působí spíš jako definitivní pomník oné dnes už zašlé slávy skupiny lidí, co uměla přitáhnout do kin nekonečné davy, rozplakat je, rozveselit a nechat to v nich týdny ustát. I letmý pohled na výběr vrchních dabérů evokuje seškrtaný seznam masového vraha hollywoodských celebrit (a to víte, Jack Bauer odolává nejdéle ;), nad čtveřicí (!) scenáristů už nelze než sprásknout ruce a dát je k nebi. Abych vás uvedl do situace – vystačí si s jedním traumatem pro každou postavu, přesně jedním flashbackem pro všechny a třeskutým finále, v němž se býci ukrytí v aktivní sopce (ehm) rozhodnou přestat uctívat plyšovou koalu. Mezitím se naši hrdinové motají z místa na místo, v krátkosti objevují nástrahy velkoměsta i jeho kanalizace a zažívají laškovné kratochvíle při slalomu na lodi. Jáchych.

Divočina je plytkým best of animákové scény, kde bezkonkurenčně vládne Pixar, na paty mu šlapou Dreamworks a kde se alespoň snaží Blue Sky Studios. Disney se nesnaží, pouze recykluje. Všechno, co ho napadne. A přitom kráčí osvědčenou cestou záchrany malého lvíčka velkým taťkou, přičemž ten i ten si uvědomí, že bez toho druhého se ta cesta pralesem života šlape úplně na houby. Celé to trvá zhruba 67 minut a protože takové filmy si může bez tělesných trestů dovolit točit jen Joel Schumacher, na závěr dostanete fešně dolepeny čtyři minuty mdlého muzikálového čísla, které nic neukončuje ani nerozvíjí, ale prostě jenom… je. Víceméně tak ilustruje všechno, co je tu špatně a dá se shrnout do sousloví „spousta nesourodých komponent v jednom celku, za který si zaplatíte, abyste mohli plakat“. Jdete do toho? Pokud dáte na moje doporučení, raději si za ty samé peníze zopakujte to nejlepší z animované tvorby na DVD a počkejte na něco „opravdového od Mattela“. Těžko říci, co a kdy to bude, protože už se ve srabu točíme poměrně dlouho a z letmého pohledu na menu tohoto roku bych řekl, že bude ještě hůř. Ale… neházejme ještě definitivně flintu do žita. Třeba nám za rok alespoň třetí Shrek vrátí vše s úroky ;).

P.S. Pokud jste v textu marně hledali srovnání s Madagaskarem, s nímž je Divočina v poslední hodně často spojována, musím vás zklamat – neviděl jsem ho, takže nemohu podobnost posoudit. A možná je to dobře; I tak to s těmi třemi hvězdičkami bylo zatraceně nahnuté.