V roce 2003 objevil slovutný Michael Bay šikovného hororového nováčka se smyslem pro podobnou vizuální vyřídilku a nechal ho za pár šupů zpoza své produkční stáje spíchnout x-tý díl Texaského masakru motorovou pilou. Kdysi velmi populární, ale dalšími pokusy do posměšné fáze dovedená kultovka, tak opět pozoruhodně ožila do koukatelných rozměrů. Příběh nebyl tak úplně hloupý a co se týče atmosféry a obrazu, ani tady nebyl hororový nadšenec přehnaně zklamaný.

A jak už to tak bývá, zlatá žíla se musí kutat, dokud dává. Tak o tři roky později přichází o mnoho méně talentovaný nováček a předkládá mnohem méně povedený film.

Nový Texaský masakr měl zanalyzovat Počátek. Prapůvod všeho běsnění a pohnutky, které vedly k tomu, že si Leatherface začal z kůže svých obětí vyrábět doplňky pro svůj šatník. Rád bych řekl, že jsem se toho spoustu dozvěděl, ale není to pravda. Film se předeslanému tématu věnuje pouze prostřednictvím prologu v rámci úvodních titulků a veškerý „počátek“ stihne odvyprávět opravdu rychle. Tak rychle, že pro spoustu z vás vlastně ani neproběhne a možná tak ucítíte první lehký závan diváckého podvodu. Těm, kterým stačí ke štěstí směšné konstatování, že na našeho vraha někdo křičel v práci, se ze srdce omlouvám. Od snímku s takovým podtitulem jsem čekal alespoň zevrubnější nástin mytologie než se vejde na plochu pěti minut.

…a pak už se roztáčí soukolí klasické vyvražďovačky plné vřískajících teenagerů a krvavých cákanců. Zase. Ale snad ještě nikdy nebylo tak zábavné pozorovat, jak se scenáristická prázdnota zhmotňuje v křečovité zmítání postav a jejich zcela nelogické myšlenkové a verbální pochody. „Fuck!“, „Stay the fuck away from me!“, „You’re so fucking dead!“ je souhrn prakticky všech dialogů, které vás tu čekají. Jednak proto, že je většinou říkají jiné postavy v jiných vyvražďovacích filmech s teenagery a druhak také proto, že je to obvykle první dialog, který scenáristovi vyvstane na mysli, když je jeho hlavní charakter ošklivě mučen.

Není třeba se zabývat tím, že ve filmu není žádný příběh kromě toho úplně základního startu, že čtyři mladí lidé jedou někam autem. I ten se odbude přibližně za deset minut, po nichž už vás čeká dalších sedmdesát minut schovávání a mučení lidí v rámci jednoho domu. A napíši-li mučení, mám na mysli mučení nechutné, krvavé a skutečně fyzicky odporné. Všechny postavy kromě jedné zemřou na nemoc zvanou motorová pila a to většinou ve stádiu tzv. absolutním – tj. na dvě polovičky. Neumím si ze svého okolí představit nikoho, komu by vyloženě dělalo radost se na takové výjevy dívat a dobrovolně za ně platit v kině. Navzdory přehnané otevřenosti nejsou navíc stylově vyvedené, ani jinak žánrově sofistikované; Prostě a jenom brutální v té nejhorší formě, která se ještě vejde do ratingu s označením R.

Postavám ve filmu stačí, aby jim někdo naznačil, že mají zabíjet a ony to dělají. Nemluvíme ale o psychopatickém osazenstvu bizarního příbytku s deseti sklepy (kde byste to mohli čekat), nýbrž o úplně normálních lidech, kteří většinou nevraždí, protože chodí do práce a mají rodiny. Hodně vtipně tak působí scéna, v níž jedna z hrdinek zastaví motorkáře, řekne mu, že v domě žijí zlí lidé, on okamžitě vytáhne pistoli a jakmile někoho z obyvatel potká, okamžitě ho bez otázek zastřelí. Stejně jako naše hrdinná omladina, která už léta letoucí bere místo telefonu do ruky raději sekeru a brokovnici.

Otázky typu „Jak je možné, že nikdo nepátrá po spoustě lidí, kteří mají být naživu a nejsou?“ jsou v novém Texaském masakru palčivější než kdy jindy. Tvůrci si totiž nelámou hlavu s okolím a už vůbec ne s logikou – ba co víc, pojmenujme to výstižněji – vyloženě na ni s*rou. Důležité je jenom to, jak nechutně a na kolik řezů se podaří znetvořit tělo mladých lidí, kteří se jim připletou pod čepele / rybářské háky / motorové pily. Kolik krve u toho poteče. Jak dobře budou postižení vřískat. S jak vyděšenou tváří na to budou koukat jejich kamarádi. Jak moc se při tom řezníci budou usmívat. Tak mě zajímá: Pro koho je film vlastně určen? Co je smyslem nenapínavých jatek bez možnosti úniku, kde se kroutí těla do nepřirozených úhlů? Kam se vytratila jemná hororová poetika s tím spojená? Už jsme vážně tak na dně, aby potenciální hororovou špičku roku tvořil zakrvácený manuál patologův?

Předchozí film byl jen výjimkou potvrzující pravidlo o tom, že do téhle řeky už by se vstupovat nemělo: Z postav legendárního vesmíru se opět po čase staly karikatury a z děsivého týpka jménem Leatherface legrační uřvaný kašpárek s motorovou pilou, kterého se neleknou už ani čerství prvňáci. Pokud zrovna nefuní a neřeže někoho motorovou pilou. Ale to je trochu jiná kapitola, která nemá s precizními filmařskými postupy nic společného. Smutné, že si to spousta dnešních režisérů neuvědomuje.