Filmy z produkční dílny studia Dark Castle mají spoustu věcí společných: Jsou levné, dokáží pro sebe ulovit slavnou hvězdu (už podruhé s Oscarem!) a během pár týdnů s přehledem obrátí v pokladnách to, co do nich bylo vloženo. A málem bych zapomněl – bývají hloupé až na sousedovic půdu, producenti přitom paradoxně mívají štěstí na výběr režiséra, který film pozvedne alespoň na řemeslně zvládnutou hloupost.

Pokud toužíte po srovnání s něčím konkrétním, přímo se nabízí Gothika, kterou Mathieu Kassovitz svého času dokázal zručně vyladit do takové formy, že se s odstupem považuje za docela dobrý film. Krvavou sklizeň může za pár let bez problémů provázet podobná aura, protože nese znaky totožného rukopisu: Stejné tempo vyprávění, stejný vývoj hlavní postavy, spousta (velká spousta!) lekaček, hromada digitálních efektů a nějaký ten nesmyslný twist na závěr, aby se neřeklo. A do toho příběh, který jakoby se vystřihl z nějaké vzorové šablony, kterých mají v Dark Castle zřejmě tucet, jen se obměnila jména hlavních postav, název městečka, v němž účinkují a zaštítilo zbrusu novou mytologií, která je ve mixem všeho mysteriózního a podivného, co jste viděli v jiných filmech.

Nic z toho neprovází Krvavou sklizeň jako negativum ve chvíli, kdy s povděkem kvitujete, jak dobře je natočená. Pokud jste někdy v poslední době absolvovali Hory mají oči 2, dokonce geniálně natočená. Stephen Hopkins si dává práci s vystavěním strašidelných scén, v nichž je většinou tma a ticho, aby tam v tu ránu bylo světlo a rámus jako když hodíte dlažební kostku do výlohy s broušeným křišťálem. Svou hrdinku nechává tápat v temnotě, padat na ni stíny v zajímavých úhlech, jít pomalu na konec pokoje celé dvě minuty a stále udržet napínavý náboj. Ten je vystaven obligátními prostředky a opět jakoby dosazen do nějakého programu na výrobu hororových béček, kde stačí zmáčknout „zmixuj!“ a vypadnou vám ještě horké filmové kotouče. Aby se neřeklo, že na tajuplné scény nahlížím s despektem, hodí se pochválit zvukový podkres, který se k nim váže. Do hororového poloticha (všimli jste si, že v hororu není nikdy úplné ticho, ale vždycky někde něco šumí, bzučí nebo funí?) brousí struny smyčec vedený rukou tak rozrušenou, že i příznivci seriálu Lost a nervózního těkání Michaela Giacchina budou trochu s obavami poposedávat.

Podobných scén nabízí Krvavá sklizeň dost a dost, ve své druhé polovině je z nich dokonce prakticky poskládána. Hodí se připomenout, že Hilary Swank to v nich docela sluší a jako vyděšená vypadá poměrně přesvědčivě vzhledem k tomu, v jak nesmyslném příběhu hraje. Po těch letech s Dark Castlem už jsme si ale zvykli na ledacos. Nerozhází nás ani logické kiksy ve scénách, které očividně nemohou nastat a v okamžiku, kdy se jimi budete zabývat, tvůrci na vás bafnou s obligátními „vyššími silami“, jejichž působení defakto nedává prostor pro racionální úvahy. Zvláště jsou-li „vyšší síly“ obaleny v obstojném CGI županu, na nějž padl zbytek nerozfofrovaného rozpočtu, což se projeví zejména v notoricky rozmázlé scéně s tunami kobylek a jednou malou holčičkou.

Když už jsme u ní a její herecké představitelky, AnnaSophie Robb, nemohl jsme na Internetu minout salvy chvalozpěvů a ód na její herecký výkon. Ve své podstatě nechápu, co je tak geniálního na tom, když celý film jen někde stojíte, tváříte se prázdně a když k vám přijde Hilary Swank, dáte se na útěk do opuštěného lesa. Asi to dělá ta podoba s Dakotou Fanning a urputné úsilí se tomuto předobrazu vyrovnat, já bych však s předpovídáním velké budoucnosti „rostoucí hvězdě“ raději ještě nějaký ten pátek posečkal.

Pokud se znovu podíváte na trailer a okolní obrázky, není už třeba nic dodávat. Suma sumárum dostanete přesně to, co asi čekáte – scenáristicky nesmyslně vysoustruženou historku s chatrným základem a mytologií, které se i průměrně vzdělaný člověk musí vysmát, natož pak takový teolog (zdravím Shushiku ;). K dobru jí hovoří fakt, že uteče jako voda a Stephen Hopkins není úplně marný režisér, co se týče používání obrazových filtrů, střihu a budování napětí (jen ty divné švenky do vody si mohl odpustit). Pokud žádáte svou porci scén, při nichž ve vás bude narůstat ona nervózní prázdnota, aby opadla hlasitým zvukem náhlého úderu bicích hodin, v podstatě je Krvavá sklizeň jediným vhodným prostředkem pro ukojení vašich potřeb, který lze v současné době najít v kinech. Nic nad rámec takových ambicí (logika, zajímavý příběh) v ní však proboha nehledejte.