Duffield prokládá zápolení hlavní postavy v trávicí soustavě nebohého kytovce retrospektivními rodinnými vsuvkami, což se zprvu jeví jako vcelku zbytečná obsahová výplň k natažení stopáže, postupně ovšem vyjde najevo, že v ději plní jistou funkční roli. Jednak se jejich prostřednictvím hlavní postava inspiruje k jednotlivým pokusům o záchranu, jednak ilustrují její charakterový vývoj v krizové situaci , ale především v závěru filmu skrze střihovou skladbu a prvek plní úlohu dramatické i emocionální katarze.
Nicméně bez pár vad na kráse se to neobešlo. Tempo včetně samotného finále nepatří k nejsvižnějším, čemuž nepomáhá zbytečně zdlouhavá expozice, příběhová linka namísto, aby v průběhu stopáže postupně gradovala, střídá dramatické vrcholy (vyhrocené momenty) a pády (klidnější pasáže), a našlo by se zde i pár větších či menších nelogičností .
Přesto samotná exkurze probíhá za doprovodu výborné klaustrofobické atmosféry a skvělých momentů , na čemž má velký podíl jak přesvědčivá výprava (slizký, temný, vlhký vnitřek impozantní mořské obludy nemá daleko k brakovým potvorám ze sci-fi hororů
), tak kvalitní triková stránka (ani stopy po digibordelu) a obecně parádní produkční hodnoty (působivá podvodní kamera). Pochválit zaslouží i schopný casting ústřední dvojice. Abrams po nedávném zombie výletu předvádí další sympatický herecký výkon a Brolin po nedávném post-apo výletu opět bez ohledu na velikost role rozdává (kromě životních mouder a cenných potápěčských rad) mohutnou dávku charismatu (škoda, že Shue je v ději zase jen do počtu).
