Není příliš složité dovtípit se pravdy o tom, zda naše redakční patero nějak výrazně tíhne k látce, jejíž divadelní kontury načrtl před drahnou dobou dramatik jménem William Shakespeare. Smutnou pravdou budiž to, že ve filmech podle Shakespeara se nestřílí, nevybuchují v nich velké barely s pohonnými hmotami a svůdné krásky se ladně nesvíjejí v rytmech daných filmovou popkulturní vymožeností zvanou bullet-time. Ani v Kupci Benátském nic z toho neprobíhá, zato se v něm hodně hovoří, křičí a pronášejí vznešené divadelní repliky. A protože tento výčet obvykle bereme jako synonymum pro nudu, asi nelze najít klíč, podle kterého by recenze na Kupce benátského měla připadnout někomu konkrétnímu.

Ale nemusíte tesknit. Jsem tu já – a i se svým ostřížím pohledem fundovaného alkoholika, výstavního povaleče a kulturního ignoranta vám v rychlosti a navýsost překvapeným tónem stihnu říci, že Kupec benátský stojí za hřích.

Nevím a ani nechci vědět, zdali už téma Kupce benátského bylo někdy zpracováno (dobrá, IMDb hovoří něco o roce 1972 a filmu s Maggie Smith), ale pokud ano, určitě nikdy nemělo tak výsostně dramatický rozměr jako v elektrizujícím podání Al Pacina, Jeremyho Ironse a Josepha Fiennese (všichni tři jsou mimochodem ostřílení shakespearovci). Kupec žije, dýchá a emocionálně zasahuje – což je od notoricky známého příběhu v navoněném podání plném lingvisticky šroubovaných replik velmi příjemné zjištění. Režisér Michael Radford (Orwellova klasika 1984) totiž šikovně stupňuje napětí a vtahuje diváka do děje, aniž by složitě musel měnit exteriéry či interiéry; Možná si toho ani nevšimnete, ale ve filmu jich zase tolik není. Jakmile totiž na scénu přijde libovolný z dvou výše vyjmenovaných (zejména Shylock v podání Al Pacina), strhne veškerou pozornost na svá bedra a nedává byť nejmenší šanci vyniknout někomu nebo něčemu ze svého okolí.

Film, v němž kráčí prakticky jen o charaktery, působí i v samozřejmém souladu s předlouhou hodně divadelně. Přesto je podivuhodně dobře prodchnut voňavým celuloidem a obecnou filmovou řečí, která z něj utváří univerzální dramatický prostředek pro širé masy filmových hltavců, kteří stejně jako já neutrpěli přehnané vzdělání, na filmy nekoukají pro jejich uměleckou hodnotu a rádi se orientují v ději, přestože nečetli předlohu. Kupec benátský to splňuje se stejnou grácií jako např. Zamilovaný Shakespeare; Není to však rozverná barevnost režiséra Johna Maddena, kterou uchopil do ruky nyní i Radford. Kupec má být ponurý, tlumený. A taky je – od exteriérů až po dobové kostýmy (vše podtrženo depresí z utlačování židovské obce) na vás dýchne atmosféra, v níž necinkají rolničky, ale plive se na lidi a pro jistotu několikrát.

Dialogy viditelně neprošly jazykovými úpravami a přestože neznám originál, není těžké uhádnout, že spousta z nich pochází takřka určitě přímo do pera páně Shakespeara. Nečekejte tedy modernímu diváctvu se přizpůsobivší adaptaci – žádné popularizování se nekoná a jede se pěkně v duchu klasiky. Pro jednoho odstrašující (umím si živě představit, kolik z vás chce trávit večer se Shakespearem ;), pro druhého dozajista atraktivní. Za sebe musím říci, že ač si na podobných skoro-veršovaných jazykolamech „neujíždím“, obdivuji s pokorou, jak krásně drží atmosféru snímku pokupě.

Režijně nulový experiment (přesto řemeslný nadstandard), scenáristicky osvědčená volba, herecky sázka na jistotu, nijak přehnaně vyhoněné artistní ambice (=lepší přístupnost pro diváky). Papírově se Kupec jevil výborně a jelikož nikdo ve svém řemesle výrazně neuklouzl, výsledný produkt rovněž dopadl výborně. Pokud máte náladu na něco trochu jiného a jste už unaveni ze soudobých filmových běžců plných sofistikovaného krutého zabíjení nevinných kuřátek a znásilňování malých holčiček, Kupec bude dobrá volba.