Pokud Cival v popisu minulého traileru vypíchl pozoruhodnou tvůrčí syntézu dua Zach Braff – Tony Goldwyn, asi netušil, o kolik pregnantnější ilustrace přijde o pár dní později. Goldwyn skutečně jako by i režijní dýchal za hlavního běžce ve své herecké stáji. Stejné tempo, stejná přemýšlivost nad osudy chlapíka kolem třicítky. A poprvé si můžeme vychutnat i verbálně nastíněnou premisu a prakticky totožně laděné hlášky vytržené z kontextu úvah o tom, že jediné, na čem záleží, je jak to cítíš ty – nikdo jiný. Trailer na Goldwynův film přímo svádí zavřít se někam do komory a nechávat si procházet hlavou všemožné špatně zvolené odbočky života našich skromných maličkostí. A už jsem prokoukl, čím toho dosahuje. Je to ten Braffův zdrchaný obličej v kombinaci s melancholickou kytarovou linkou a pomalé prolínačky mezi záběry pečlivě zasahující vaši hemisféru podvědomým impulsem ke zvolnění v loženém a tudíž už možná trochu rutinním životě. Ten chlapík prostě ví, jak to chodí a jeden film mu na to sdělení nestačí. Co se týče mě, budu ho poslouchat klidně padesát let: Jednak z něj necítím prachsprostý kalkul, ale hereckou upřímnost a druhak mi tenhle styl prostě sedí. Chyťte opratě pevně, chlapci, držím vám palce.
